Hana sledovala žhavý konec cigarety před svými ústy a vtahovala do sebe kouř, jako by to byla její poslední záchrana. Vdech byl hluboký, důkladný a soustředěný. Po chvíli cigaretu z úst vytáhla, kouř v sobě zadržela a pak ho prudce vydechla. Poté cigaretu znovu vložila do úst.
Pomáhalo to. Zatraceně dobře to pomáhalo.
Na Bolatice padal soumrak. Hana seděla na terase u domu a hleděla do houstnoucího šera před sebou. Bloudila očima po známých keřích, stromech a květinách, vnímala vpadající večerní chlad končícího léta a cítila, že se zklidňuje. Jistota známých věcí, rituálů a pocitů.
Táhlo jí na padesát. Měla dospělé děti, manžela, dům, velkou zahradu, slušnou práci. Hodnoty, které nejsou zadarmo. Jejich skutečná cena je ale daleko vyšší než jakýkoliv materiální vklad. Věděla to. Podvědomě to asi vždycky tušila, ale teď, ve svých padesáti letech, to naprosto jistě věděla. Porvala se s životem o zázemí pro své děti, porvala se o manželství, o tenhle dům se zahradou, udržela si práci, kterou měla ráda.
Ráda. To je to podivné slovo.
„Ale já ho mám ráda,“ řekla Haně Žaneta před pár týdny. „A nepotřebuju na to žádný papír.“
Mám ho ráda.
Jak tomu střapatému naivnímu stvoření, které je její milovanou dcerou, vysvětlit, co všechno znamená mít ráda? Že to není poblouznění, že to není sex, že to není…
Sakra.
„Je jiná doba, dnes se lidé neberou, jen spolu žijí. Na lásku přece nepotřebuješ razítko.“
Nepotřebuješ razítko.
Hana se v posledních týdnech vracela ve vzpomínkách zpět a hledala důvody, které ji před víc než čtvrtstoletím přivedly k oltáři. A žádné nenacházela. Bylo to přirozené. Chodila s Petrem rok, pak připravovali svatbu a vzali se. Vůbec je nenapadlo žít spolu jen tak.
Je jiná doba. V čem?
Hana si zapálila novou cigaretu.
Neřesti moc pěkně zklidňují.
Odložila cigaretu na popelník a zašla si do kuchyně pro láhev vína a skleničku.
Vrátila se na terasu, otevřela láhev, nalila temně rudou tekutinu do skleničky a znovu sáhla po cigaretě.
Možná má Žaneta pravdu. Možná je jiná doba. Bude ale kvůli tomu prát méně pánských ponožek? A kdo za ni bude utírat dětské zadečky?
A co asi vydrží vztah, k němuž dva nemají sílu říct veřejně svá ano?
Hana se otřásla. Bylo jí Žanety líto. Je ještě tak důvěřivá, tak zranitelná.
Hana si uvědomila, že myslí jen na těžkosti.
Být vdaná a mít děti bylo samozřejmé jako den a noc, jako střídání ročních období. Manželství bylo samozřejmé jako pole obklopující její Bolatice.
Potáhla vší silou z cigarety.
Ještě do dnešního odpoledne mohla Hana na Žanetu působit vlastní rodinou. Teď všechno vypadá jinak.
Před týdnem se Žaneta vrátila z Francie. Strávila pár týdnů na studijním pobytu a během těch několika týdnů splnila sen své babičce: navštívila hrob jejího otce.
„Praděda měl ve Francii ženskou,“ řekla Haně Žaneta dnes odpoledne.
„Co je to za nesmysl? Jakou ženskou?“
„No ženskou. Žil tam s nějakou paní Mignonovou a měl s ní dítě. Dcera to byla. Vlastně je.“
„Já tomu nerozumím. Jak jsi na to přišla?“
„Já jsem ti to původně vůbec nechtěla říct, to se ale nedá vydržet. Babičce to říct nemůžu, někomu to ale říct musím. Já jsem na tom hřbitově potkala babiččinu sestru. Ona věděla, že má v Bolaticích příbuzné, ale nikoho nechce ani vidět.“
„Proboha, co to říkáš?“
„Mluvila jsem s ní. Ona nás nenávidí, protože si praděda její mámu nemohl vzít, když měl tady rodinu a byl ženatý. Říkala, že žila jako parchant a navíc parchant po německém vojákovi.“
„Žaneto,“ zašeptala Hana.
„Já jsem ti to musela říct.“
Žaneta se rozplakala.
Hanina matka, Žanetina babička, pocházela z rodiny, která za druhé světové války ztratila otce. To na Hlučínsku nebylo nic zvláštního, válečných vdov tady žilo plno. Poválečná bída, odříkání a bolest se staly součástí každého rodinného příběhu. Možná proto vypadalo manželství jako cennost. Vychovávat ve válečném a v poválečném běsnění děti sama a nezešílet, to bylo skutečné hrdinství. Hanina babička to dokázala. Vychovala tři děti. Dcera se vdala, synové oženili, život pokračoval. Na muže, který padl kdesi ve Francii, zbyla jen toužebná vzpomínka. Muž, který musel odejít do války, muž, který miloval svou rodinu, muž, z jehož touhy se po krátké vojenské dovolence narodila Hanina matka.
Hanina matka mu nikdy nesedla na klín a nikdy mu neřekla táto. Dopis o jeho smrti přišel pár měsíců po jejím narození.
„Víš, mi to připadá hrozné,“ vzlykla Žaneta. „Vy si tady všichni myslíte, jaký byl praděda úžasný, že vás měl rád a já jsem tam stála jak idiot a dívala se na jeho nemanželskou dceru…“
„Žaneto,“ vzdychla Hana.
„Už to týden v sobě dusím. Ani Romanovi jsem to neřekla.“
„Co ti mám na to říct?“
„Když jsem babičce ukazovala fotku toho hrobu, myslela jsem si, že se zblázním. Brečela a děkovala mi a přitom kdo ví, jak to všechno bylo.“
„Nesmíš jí nic říct.“
„Já vím.“
Ticho, které mezi nimi nastalo, křičelo tisíce otázek.
Láska, věrnost, rodina.
Haninou hlavou projel zrychlený film vlastních manželských krizí, citových vzplanutí a pokorných návratů.
A Žanetiny oči čekaly.
„To se může stát, Žaneto,“ řekla tiše.
„Tobě se to stalo taky?“ zaútočila na ni Žaneta.
„Mě do toho netahej.“
Žaneta znovu vzlykla a utekla.
Po chvíli Hana zaslechla bouchnutí domovních dveří. Od té doby čeká, až se Žaneta vrátí a znovu si spolu promluví. Jenže neví o čem. Proto sedí na terase, kouří cigarety, pije víno a hledí do šera. Aby objevila, co si mají matka s dcerou, když se bortí mýty, říct.
Konečně bouchly domovní dveře. Hana zaslechla šátrání v kuchyni a pak stejný zvuk v pokoji za sebou. Rozbušilo se jí srdce.
Žaneta vstoupila na terasu.
„Mami?“
„Ano?“
Hana se ani nepohnula.
Žaneta pomalu došla k židli vedle Hany a usedla na ni.
„Řekla jsem všechno Romanovi. Dlouho jsme o tom mluvili a … Mami, my jsme se rozhodli, že se vezmeme.“
„Cože?“
„Že se vezmeme.“
„Ale to je…“
Hana prudce zamrkala.
„Žaneto,“ zašeptala.
Žaneta vstala ze židle, objala Hanu kolem ramen a přitiskla se k ní. Hana sevřela v pažích boky své dcery a rozplakala se.
Žaneta se snažila své city ovládnout, ale za chvíli plakala s ní.
Nad zahradou se objevila Luna jdoucí k úplňku. Jiná doba se tiše vytratila.
Povídka Evy Tvrdé
