Integrace

Obrazovka potemněla. Alžběta zamyšleně před sebe natáhla ruku s ovladačem, vypnula přehrávač a dál hleděla na ztemnělou obrazovku. Ten příběh nemohl spát, i když jeho hlavní protagonisté zemřeli.

„A jak se ty, Agátko, pamatuješ na tátu?“ řekla jedna z žen filmového dokumentu, který si Alžběta právě přehrála. „Řekni nám o něm něco, my o něm vůbec nic nevíme.“

Když se kamera stočila k Agátě, Agáta se kolem sebe bezradně rozhlédla.

„Táta byl nejlepší člověk na světě,“ řekla po chvíli. „A měl mě hodně rád.“

„No aby ne!“ řekla jiná z žen na obrazovce. „Jsi do rodiny, jsi naše!“

„Hodně pracoval, dělal tlumočníka, pořád někde byl. Ale na mě měl vždycky čas. Já jsem si to neuvědomovala, ale když umřel, začal mi strašně chybět. Strašně.“

„My jsme Helmuta taky měli rádi. A tvoje máma nám napsala, že umřel, až po pohřbu. Ani na jeho pohřeb jsme nemohli jít.“

„Máma nikomu nenapsala?“

„Ta nás nesnášela. Všechny, jak tu sedíme. Nebyli jsme pro ni dost dobří.“

„Je mi to tak líto,“ zašeptala Agáta.

„Ty za to nemůžeš. Hlavně, že ses vrátila, že tě tu máme, že máš děcka a že to všechno jde dál. Teta Agnes by z tebe měla radost, děvucho.“

Agáta se před kamerou rozplakala.

Ten příběh opravdu nemohl spát.

Jakási síla vedla padesátiletou Agátu k tomu, že nechala vytvořit tenhle film, film o vlastní rodině. Všechno, o co se snažila její matka, tím rozbila. Všechny promyšlené triky, všechny úskoky, všechny umně postavené kulisy a ploty, kterými její matka chtěla existenci rodiny svého manžela popřít.

Agátina babička měla být utajena a poté zapomenuta. Takový byl scénář Agátiny matky. Agáta svou babičku filmem vyhrabala z popela zapomnění a všechno, co tvořilo její svět, oživila. Agáta natočila dokument o lidech, kteří její babičku znali, natáčela na místech, kde babička žila, a tak se pohybovala ve světě, ze kterého byla kdysi vytržena a který jí byl zamlčen.

Ta nás nesnášela… Nebyli jsme pro ni dost dobří…

Alžběta ten příběh znala z jiné strany.

Lidé v dokumentu mluvili o Agátině matce Aleně, o ženě, se kterou se Alžběta celý život přátelila. Byla svědkem Alenina seznámení s Helmutem, byla svědkem vášně, která v tom vztahu propukla, byla svědkem Helmutova bezhlavého zbožňování Aleny, byla ale také svědkem zklamání, strachu a později i nenávisti, která ty dva svazovala. Oba jsou už mrtví. Jejich příběh ale neumřel.

Nebylo snadné být v padesátých letech minulého století Helmutem Kocurem. Syn vojáka wehrmachtu, venkovan, student teologie. Vražedná kombinace. Přesto v něm něco zaujalo Alenu, dceru loajálního vysokého státního úředníka z Prahy. Racionální Alena měla vždy ve všem jasno. Snad právě proto si její city vybraly Helmuta, člověka naprosto nejasného.

Helmut měl být knězem a byla to právě Alena, která mu to svou existencí znemožnila.

Ta nás nesnášela… Nebyli jsme pro ni dost dobří…

Alžběta svůj život zasvětila studiím lidské duše. Velmi brzy se rozhodla, že bude psychiatr, a vše svému rozhodnutí podřizovala. Nikdy svého rozhodnutí nelitovala, naopak. Cítila, že svůj život vedla smysluplně, i když to snadné nebylo. Záhady lidské duše vypadají tajemně a přitahují, nořit se ale do jejich temnot den co den je náročné. Alžběta často z člověka viděla jen to nejhorší, často měla strach a velmi často tápala. Byla to ale její cesta a její svět. Věděla, že si zvolila správně. Svou přítelkyni Alenu a jejího muže Helmuta mohla mít, a možná i měla, jako studijní materiál.

Alena poznala Helmutovu rodinu až po svatbě. Těžko říct, proč tomu tak bylo. Možná měl Helmut strach, že Alena pravdu neunese a opustí ho, a tak si ji pojistil sňatkem.

Alžbětě až dnes bylo jasné, že Helmut toužil uniknout ze světa, v němž vyrůstal, a Alena mu, aniž to tušila, únik nabídla. Mladý muž, který znal jen dřinu v hospodářství, kostel a ústrky pro svůj původ, se příchodem na univerzitu dostal do světa moderního vzdělání, pro který tehdy nic nebylo problém. Zpočátku studoval teologii, ale později kvůli Aleně teologii opustil a dal se na studia němčiny, kterou z domova dokonale ovládal.

Alžběta tenkrát také věřila, že moderní věda vyřeší veškeré problémy. Každý, kdo to zpochybňoval, byl pro ni zpátečnický škarohlíd. Hltala knihy, účastnila se brigád, budovala novou společnost a věřila v lepší budoucnost lidstva. Jako Helmut. A jako mnoho dalších, kteří chtěli zapomenout na starý svět, na křivdy a zlost a stvořit něco nového.

Dlouho, velmi dlouho Alžbětě trvalo, než jí došlo, že svět se nedá stvořit. Ten už stvořen byl. S dobrem i zlem, s láskou i nenávistí, a taky s křivdami, které velmi často křivdami ani nejsou, bývají často jen velmi tvrdou zkouškou, konfrontací s tím, co opravdu jsme.

Svět se nedá stvořit, a nedá se ani změnit. Lze ho jen pochopit a respektovat. S láskou a pokorou.

Ta nás nesnášela… Nebyli jsme pro ni dost dobří…

„Nedokážeš si tu hrůzu vůbec představit,“ plakala před Alžbětou Alena, když jí před více než padesáti lety líčila své dojmy z první a také poslední návštěvy Helmutovy rodné vesnice. „Já… já vůbec nevím, jak to mám říct našim. Já vůbec nevím, koho jsem si to vzala. Jeho otec byl u wehrmachtu, já jsem to nevěděla, věděla jsem jen to, že umřel. Bylo mi to líto, říkala jsem si, jaké je to hrozné, vyrůstat bez otce, v chudobě, v pohraničí… Ale tohle? Co budu dělat? Já jsem těm lidem vůbec nerozuměla. Mluvili strašně, něco mezi polštinou a němčinou, Helmut mi musel všechno překládat, všude mají kříže, pořád se modlí…“

„To jsi ale musela čekat, Helmut přece studoval na teologii,“ snažila se tenkrát Alžběta, vyděšená stejně jako Alena, na pláč a paniku nasadit něco racionálního.

„Já vím, ale já jsem si myslela, že to bude nějak jinak, že to nebude tak hrozné.“

„Co jsi řekla Helmutovi?“

„Nic. Vůbec nevím, co mu mám říct.“

„Třeba se to všechno spraví, zvykneš si.“

Alena tenkrát prudce zatřepala hlavou a ještě více se rozplakala.

„To se nikdy nespraví,“ řekla po chvíli s hlavou skloněnou k podlaze. „A nejhorší je, že mi všichni vyčítají to, že jsem jim Helmuta vzala. To ale přece není pravda, že ne?“ zvedla prudce oči k Alžbětě. „Ty přece víš, že to není pravda. Chtěl se se mnou oženit sám od sebe, nenutila jsem ho.“

„Oni ti něco řekli?“

„Ne. Ani nemuseli. Všichni to měli napsané na čele. Jsem vetřelec, který jim vzal to nejcennější, co měli.“

Ta nás nesnášela… Nebyli jsme pro ni dost dobří…

Alena se tenkrát rozhodla vyloučit Helmutovu rodinu ze svého života. Jako by nebyli. Myslela si, že to půjde snadno, že bude stačit nejezdit za nimi a prostě na ně nemyslet. Později se však ukázalo, že to nestačí. Ani ona, ani Helmut nepostupovali v kariéře. Člověk, jehož otec padl jako voják wehrmachtu, neměl nárok na postup a jeho žena jakbysmet. Alena chtěla po Helmutovi, aby se rodiny zřekl. Nestačilo jí, že s ní zůstal v Praze, že se s rodinou nestýkal, že přijal její pravidla. Měl se své rodiny a své minulosti úplně zříct a taky vstoupit do strany. Hádali se, křičeli po sobě, nemluvili spolu, nenáviděli jeden druhého. Helmut ale ustoupil. Podřídil se. Zapomněl na všechno, co bylo dřív, a stal se novým člověkem. Ve všem, co bylo viditelné, se od svých kořenů odstřihl.

Jenže ještě existují tisíceré neviditelné nitky, které se odstřihnout nedají. Jsou pevné a potlačováním sílí.

Alena s Helmutem spolu žili, stoupali vzhůru, ale postupně jeden druhého ztráceli. Když zemřela Helmutova matka, zmizel Helmut na pohřeb a vrátil se jako jiný člověk. Už se nepřetvařoval. Chtěl od Aleny pryč, chtěl zpátky domů, ke svým, ale ona mu to nedovolila. Říkala, že je to pomsta za zpackaný život. V mládí se jí držel jako klíště on, pak se ho držela ona. Nechtěla skončit jako rozvedená. Nechtěla skončit jako samoživitelka. Helmut byl její a zůstal její až do smrti. Co na tom, že měl milenku, co na tom, že ji nenáviděl, co na tom, že chtěl zpátky ke svým kořenům. Dekorum zůstalo zachováno.

To všechno teď Agáta svým filmem rozbila. Pátrala po svých kořenech, objevila je a zachytila. Vytáhla na světlo to, co Aleně připadalo nechutné, zaostalé a nepřijatelné, to, čeho se chtěla Alena zbavit. Ničeho se však zbavit nemohla. V Agátě Helmutův venkovský svět pokračuje a Alena to vždy cítila. Bála se své dcery, tak jako se bála Helmutovy rodiny. Její svět byl jiný a to ji neskutečně bolelo. Snad kdyby měli dítě, které by bylo víc po Aleně…

Alžběta se zvedla z křesla a zamířila do kuchyně. Neměla ráda kdyby. Ten příběh je dopovězen. S dobrem i zlem, láskou i nenávistí, a taky se všemi křivdami, které možná ani křivdami nebyly, se uzavřel. Na jeho místo se tlačí jiné příběhy.

Svět se nedá stvořit, a nedá se ani změnit. Mění se jen kulisy. Svět lze jen pochopit a respektovat. S láskou a pokorou. Vše ostatní nakonec stejně prohraje.

Povídky od autorky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET