Jak jsem slíbila, stala jsem se jedním z činovníků na slavnosti 60. výročí prohlášení staré tvrze Pomezná za kulturní památku.
Kameňácky humorné a trpké zároveň mi připadá vyhlášení památkou poté, co byla usedlost č. 1 zničena (byly tu přece hranice se západním světem) a poté zanechána svému osudu. Dnes je znovu dostavěna, provizorně zastřešena a uvnitř je schodiště s vnitřními ochozy, takže můžete koukat skrze střílny. Prostě někdo přišel, koupil zbořeniště a začal dřít na tom, aby z něj byla věž, jak se sluší a patří.
Spisovatelé a milovníci fantastiky se často setkávají s udatnými šermíři a fandy středověkých a ještě dávnějších řemesel. Nejde tu pouze o zálibu v romantice, chuti po rytířských zápasech. Pravděpodobně jste se již s podobnými milovníky starých časů potkali a tím pádem vás mohli zaujmout také výkladem z hloubi historie. Nešlo o náhodu, protože tito lidé velmi podrobně studují, hledají a navzájem si předávají znalosti o tom, co a jak se dřív dělalo, jak se žilo a proč. Což mají také psavci, pohrávající s fantastikou, logicky povinné. Věřte, že si k současným praktikům rádi chodíme pro rady.
U tvrze Pomezná se několik těchto lidí setkalo a mne pozvali mezi sebe. Koneckonců zemědělská usedlost, která kolem staré tvrze vyrostla, byla plná života až do odchodu jejích obyvatel po válce. Výstava z mých sbírek se soustředila na to, co patřilo do výbavy děvčete třeba z takového statku, kolem roku 1920. Což je zprůměrované stáří mých věciček. Některé stoleté, několik bylo „jen“ šedesátiletých. Patřila jsem tedy na jakési cestě časem k přesahům poměrně nedávné historie do dnešních časů.
Jak mohou do dneška přesahovat práce mých kolegů, kteří křísí řemesla až odněkud z časů prvních zemědělců, Vikingů a středověku? Například tkaním na karetkách, krosínkách, dokonce splétáním příze na trubce, jaké já také pamatuji, ale na tlustých špulkách od nití. Co při tom vzniká? Tkanice, jakými například můžete přepásat šaty, použít je na kabelu přes rameno. I ještěrku a oboustranně k tomu (negativ na druhé straně) jsem tady viděla utkanou. Na špulce se dělá tkanice – dutinka, stačí zatlouct čtyři hřebíčky. Já si vždy vzpomenu také pletení na prkýnku s hřebíky, protože jsem ukrutně záviděla kamarádce, jejíž tatínek se na vojně naučil plést šálu. Mimochodem, v továrnách v Aši se vyráběly právě dutinky a prýmky pro kus Evropy! Na každém našem kroku se tedy historie velmi vzdálená umí dotýkat dneška, vyvolat asociace takřka nečekané.
Mnoho dětí fascinovala práce kovářů a jejich rodiče (a dědeček s babičkou tuplem) často vyhrábnou z paměti cosi o tom, že někde takovou práci viděli. Však se neměnila celá staletí. Práce kovářů je dnes víc a víc žádaná nejen kvůli koňským podkovám, nýbrž i pro originalitu kování na stavbách nových i těch, které povstávají z trosek. O kuchyni dlouze mluvit nemusím, staré postupy vaření se osvědčily natolik, že si maso se zelím a kapustou, stejně jako sladké dobroty a placky, přidávali všichni bez rozdílu.
Vedle mne pracoval mistr brašnář a o půl druhé uspořádal přednášku o vývoji zbraní s ukázkami, které přišpendlily k zemi a ztišily všechny přítomné. Ne proto, že by jim snad nad hlavami hvízdaly šípy, ale že na vlastní oči viděli rozdíly v dostřelu a mohli si sáhnout. Oštěp samotný, různé typy hrotů, oštěp s vrhačem, šípy, luky, kuše, ba i funkční husitská píšťala, až k houfnici. Práskalo to, že v uších pískalo – což může být jeden z důvodů, proč prý píšťala dostala své jméno.
Nesmím zapomenout ani na výstavku nálezů z archeologického průzkumu a výklady pracovníků chebského muzea s fotografiemi, co kde stávalo, co se dařilo odkrývat a nalézt, co bude dál. Mně stačila prohlídka fotografií, vždycky se ve mně mísí smutek se studem, jak lhostejnost dokáže ničit práci těch, co tu byli před námi – a věřte, že zrovna Ašsko, na kterém žiji, umí být ještě dnes velmi silným zrojem těch pocitů.
Byla to výtečně prožitá sobota se stovkami výletníků, ať pěších, na kolech nebo autobusem dopravených. Byla poučná i pro mne, protože ze střípků vzpomínek lidí, co se pozdravili s věcičkami svého mládí, jsem se dozvídala další detaily do skládačky historie užitého umění. Kdo přijal moje pozvání do chvilek obdivu šikovných a pracovitých rukou (pra)babiček a pro potěchu srdce nad tou krásou, užil si ji. Často bylo vidět, jak se lidem rozsvítily oči. Věřte, že i pánům, třebaže jsem netušila, že je dokážou do hry vtáhnout dvě stařičké žehličky. Mladí lidé mi přiznávali, jak si dosud nijak neuvědomovali, že by ten či onen kousek po babičce mohl být hodnotný. Tou její dávnou prací, tou krásou (i když je často pracné ji udržovat), jejich vlastními vzpomínkami i odkazem pro děti, které zrovna měli v náruči.
Jak to se starou tvrzí Pomezná bylo dřív, si můžete najít zde. Jenom bych nosila sovy do Athén.
