Hrst hlíny

Vlak  projížděl přes vltavský most a Lena soustředěně pozorovala řeku a palác hradu tyčícího se nad ní. Palác se netyčil jen nad řekou, ale i nad městem a zřejmě i nad celou zemí. Odsud nikdo nedohlédl do kraje, ze kterého odjížděla. Praha byla daleko a možná i příliš vysoko v oblacích.

 

Lena seděla spořádaně v kupé, na sobě tmavě modrý úpletový kostým, nohy úhledně složené pod sebou, na kolenou tmavě modrou kabelu. Se svými šedivými natrvalenými vlasy a bledě modrýma očima působila jako nejněmečtější Němka, jakou si kdo dovede představit. Což o to, její němčina byla dokonalá a odmalička ji učili, že Němka opravdu je. Skoro celý život se tak i cítila. Až  teprve v posledních letech, kdy jí táhlo na osmdesát, si svým němectvím nebyla docela jistá.

Cesta ubíhala rychle, i když už Lena strávila ve vlaku mnoho hodin. Soustředěně držela na kolenou svou modrou kabelu a pozorovala štíty nádraží. Nastupovala v Ostravě a její cíl byl v Mnichově. Tam bydlela. V malém, úhledném, dokonale uklizeném bytě.

V posledních měsících se často ohlížela nazpět, protože se jí zdálo, že její čas se naplňuje. Vzpomínala na svůj život, úhledný a spořádaný jako její vzhled, jako její byt. Manžel, dvě děti, práce v pojišťovně. Vzorně srovnané skříně, každoročně zavařované kompoty a marmelády, vyšívané ubrusy, Vánoce, Velikonoce, narozeniny, pak svatby,  v posledních letech pohřby. Mohla být spokojená. Celý život pracovala a celý život se měla dobře. Před časem ovdověla. K dětem se jí však nechtělo. Stačilo, že ji navštěvují a že občas vidí své vnuky. Letos se dokonce dočkala pravnučky. Život jak se patří.

Nebylo tomu ale tak vždycky. Byly doby, kdy Lena byla bezradná a lomcovaly s ní city, i ona kdysi byla malou holčičkou pobíhající s ostatními dětmi po lese.

Lena se narodila v roce tisíc devět set dvacet sedm na Hlučínsku, v Petřkovicích. Rodiče ji odmalička učili německy, protože Petřkovice kdysi patřily k Prusku a za Pruska zažila její rodina blahobyt. No, blahobyt. Nic moc to nebylo, ale její předci neumírali hlady. Po první světové válce Petřkovice připadly Čechům. A s nimi přišla bída. Odmala Lena věděla, že z Německa přichází blahobyt a z Prahy jen vlastenecké řeči.

Když Lena dorostla školních let, chodila každý den ráno do české školy, odpoledne pak do školy německé. Českému učiteli skoro nerozuměla. Mluvil česky a čeština Leně připadala jako vzdálený jazyk úplně cizích lidí. S němčinou to bylo jiné. Vždyť v moravštině, kterou doma mluvili, bylo plno slov podobných německým. A lidi kolem mluvili německy, nebo moravsky. Česky se mluvilo jenom ve škole.

Lena byla vždycky pilná. Na jazyky ji moc neužilo, ale v počtech byla nejlepší. V české i německé škole. Ráda vzpomínala na pochvaly, které jí udělovali učitelé, protože matematika, ta se cenila všude. V Berlíně i v Praze.

Ještě dnes, po více než šedesáti letech, se Lena usmívala, když si vzpomněla na slova uznání a chvály. Ve škole, tam bylo dobře. Doma to ale bylo horší. Otec pracoval v Německu, protože práce na české straně nebyla, a matka zůstávala v Petřkovicích v malém domku se zahrádkou sama s pěti dětmi. Lena jako nejstarší musela pomáhat. Vaření, praní, uklízení, hlídání dětí. Od jara do podzimu brambory a zeleninová zahrada, přes zimu vozík a hurá na haldu sbírat uhlí. To bylo její dětství. A přece si dodnes vybavovala vůni lesa na Landeku, mastnou špínu uhlí sbíraného s ostatními dětmi na haldě, hučení jarní Odry rozlité do luk v okolí. Voda v Odře byla divoká, les na Landeku hluboký a uhlí na haldě černé a lesklé. Do toho přišla válka. Protože Hlučínsko se znovu stalo součástí Německa, narukoval otec do wehrmachtu. Padl v Rusku jako jeden z prvních. Pak umřela nejmladší sestra a z matky se stala zamračená stařena s nenávistným pohledem a sevřenými rty. Lena nerada pobývala v její blízkosti. Chtěla pro sebe něco víc.

Ke konci války, to jí bylo osmnáct, se Lena zamilovala do syna petřkovického pekaře. Snila o tom, že stráví svůj život mezi pecny voňavého chleba a křupavými houskami. Oslňoval ji usměvavý bílý pekařský svět, tak odlišný od jejího ubohého hladového života. Mladý Erich si ji vodil po Landeku, laškoval s ní a balamutil ji. Lena ho zbožňovala. Věřila mu každou slabiku, snažila se vyhovět každému jeho pohledu. Erich si ji omotal kolem prstu. Lena už se viděla klečet vedle něho v kostele a slibovat mu věrnost na celý život. Když válka skončila, Erich jí oznámil, že si vezme dceru majitele sousedního obchodu. Lena tenkrát nechtěla uvěřit ničemu. Probrečela několik nocí, prosila ho, ať si vezme ji, že bude lepší ženou než kterákoliv jiná, ale nic jí to platné nebylo. Nakonec se na ni Erich ještě rozzlobil a začal se jí posmívat. Celý svět jí připadal špatný, zdálo se, že nic v jejím životě nemá cenu. Po několika týdnech, když se trochu vzpamatovala, udělala ve svém životě revizi. Základní pravidlo, které si stanovila, znělo: jenom rozum. Nikdy už se netoužila zamilovat, nikdy už nesnila, jen počítala, rozvažovala a konala. Nakonec jí život poskytl dary: hodného muže, zabezpečení, dvě děti a kupu vnoučat.

Musela se však rozumně rozhodovat. První rozhodnutí přišlo hned po válce. Nechtěla zůstat v Petřkovicích, chtěla před svojí hanbou utéct co nejdál. Příležitost se naskytla brzy. Hlučínští Němci měli být po válce odsunuti. Lena neváhala ani chvíli a připojila se k odsunu jako tlumočnice. Matka ji v jejím úsilí podporovala. Neviděla v poválečném světě už nic dobrého a přála si, aby se alespoň jedno její dítě uchytilo v Německu, ze kterého do Petřkovic vždycky přicházel blahobyt. Představovala si, že později k Leně přijedou všichni.

Lena se rok po válce usadila v Mnichově a začala tam chodit do školy. Vsadila znovu na matematiku a získala dost slušné vzdělání na to, aby celý život pracovala jako úřednice v pojišťovně. Měla jistý a poměrně vysoký příjem, po čase se vdala, samozřejmě ne z lásky, ale po rozumové úvaze, pak porodila dvě děti. Matka ale počátkem padesátých let onemocněla a záhy zemřela. Její tři sourozenci se za Lenou neodstěhovali. Přestože je často přesvědčovala, nikdo z nich z Petřkovic neodešel. Tehdy nechápala proč. V Německu by se jim určitě žilo lépe, oni ale zůstávali. Lena je pravidelně navštěvovala jako bohatá tante z Německa, oni ji hostili, uctivě se k ní chovali, ale neodešli s ní. Párkrát ji navštívili, poobdivovali německou životní úroveň, ale zase se vrátili zpět.

Lena je dlouho nechápala. Při každé návštěvě jim dávala najevo, že prohloupili, když neodešli za lepším. Pak ale přišla do důchodu, narodila se jí vnoučata a začaly ji napadat podivné myšlenky. Věci, kterých si dříve nevšímala, začaly být důležité. To, co dříve pokládala za důležité, nemělo valnou cenu. Vykládala vnoučatům o svém dětství, o zemi, ve které žila, o době, která byla dávno pryč. Lidé, na které už zapomněla, znovu v jejích vyprávěních ožívali, rozhlížela se kolem sebe a zjišťovala, že je v Mnichově cizinkou. Nikde tady nebyl kout, kde jako malá vozila panenku, kde lízala první lízátka, kde se honila s ostatními dětmi. Nepotkávala své příbuzné, nemohla navštívit hroby svých předků. Hledala své kořeny, ale nenacházela je. Najednou chtěla mluvit moravsky a neměla s kým, chtěla se projít na Landek, na Mexiko, vidět ludgeřovický kostel, dojít Černým lesem do Šilheřovic. Vyprávěla vnoučatům o krásné vzdálené zemi, ze které pocházela.

Od svých osmnácti let Lena nepodlehla citům. V sedmdesáti se jí zdálo, že cosi v jejím životě chybí.

Když  seděla v kupé rychlíku, který mířil z Prahy do Mnichova, a vracela se ke svým dětem, měla pocit, že to cosi našla. Držela svou modrou kabelu na klíně a usmívala se. Navštívila svoje příbuzné v Petřkovicích, zavzpomínala, zapálila matce svíčku na hrobě. A pak udělala to, co si dlouho připravovala a o čem velmi dlouho snila. Nechala se jedním ze svých synovců zavézt k Landeku, tam, kde si jako malá hrála s ostatními dětmi. Věděla, že je to její poslední návštěva. Už nikdy neuvidí landecký les, Odru, rodný domek, ani petřkovickou pekárnu. Je konec. Lena odjížděla usmířená. V modré kabeli, kterou svírala na klíně, si vezla to, po čem v poslední době nesmírně toužila. V lese pod Landekem si nabrala do sáčku hrst hlíny. Nikde jinde hlína nevoní tak krásně jako tam.  Nikde jinde Lena nebyla doma. Tuhle hlínu musí ukázat vnoučatům. Provoněla kupé vlaku, kterým Lena cestovala, provoní její mnichovský byt a provoní i zbytek jejího života. Hrst té nejcennější hlíny.

Eva Tvrdá

Reklama
SDÍLET