Tuto hru jsme často hrávali, ještě když jsem jezdívala jako oddílová vedoucí na dětské tábory do Zlatých Hor. Když se nám podařilo po celodenním maratonu uklidnit, uložit a uspat děti, byl čas na společenskou zábavu, mimo jiné i na hru „Na sardinky“ – ta byla naše oblíbená. A zde jsou její pravidla:
Tuto hru hrajeme nejlépe ve velké místnosti pokud možno s co nejvíce nábytkem – záleží na počtu hráčů. Nás hrávalo asi kolem 20 a táborová jídelna byla tím pravým prostorem. Než však začneme hrát, musíme zajistit naprostou tmu. My jsme to řešili vypnutím světel, zavřením okenic a vypnutím veřejného osvětlení v celém táboře. Pak se určí jeden hráč, který se schová a dělá sardinku. Ostatní dělají sardince ocas. Aby se poznalo, kdo je sardinka a kdo případný ocas, vydávají spoluhráči, kteří na sebe narazí, pouze zvuk Ks-Ks. Kdo narazí na sardinku, která neodpovídá, přidá se k ní a také nadále mlčí, kdo je potenciální ocas, musí odpovědět stejně. Poslední zbloudilec dělá sardinku v příští hře. Ještě musím zdůraznit, že je nejlépe se pohybovat po čtyřech. Vydrželi jsme hrát až do rozbřesku. Někdy se ovšem stalo, že nějaký šprýmař rozsvítil dříve, a to jsme se potom nestačili divit. Ale to už je vše dávno…
Radmila Pavlosková
