Hory můžeme milovat i nenávidět, ale vždy tu budou s námi a pro nás V.

Pátá a zároveň poslední část romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Léta ubíhala a děti rostly. Začaly chodit do školy, učení jim šlo dobře. Byl to krásný život v našich Krkonoších. Žili jsme v pohodě, sportovali, s Martinem jsme se moc milovali, se sborem jsme koncertovali po celém okolí. Jednoho dne přišli kluci od Horské služby s prosbou, zda by se k nim přidal i Martin jako dobrovolník, bylo jich málo. Martin byl sportovec a tak neváhal ani chvilku. Já jsem ovšem radostí vůbec neoplývala. Měla jsem velký strach vždy, když šli do nějaké pátrací či jiné akce, zvláště pak v zimě. Jednoho dne vyhlásili pátrání po ztraceném klukovi, který se nějak odpojil od rodičů a asi sjel z trasy. Byl vítr, padal sníh, špatná viditelnost. Noc byla nekonečná. K ránu se počasí trochu umoudřilo. Nad ránem jsem chvilku zdřímla, když v tom mně vzbudil domovní zvonek. To asi Martin se vrací. Utíkala jsem mu otevřít. Ve dveřích stál náčelník Horské služby a smutným hlasem mi oznámil, že Martin uklouzl po ledovém poli a zřítil se ze skály. Na místě byl mrtev. Prosil mně, abych se oblékla, vzala jeho šaty a jela s ním do nemocnice. Chvíli jsem stála jako socha a zdálo se mi, že můj život navždy skončil, že podruhé už to nedám. Ale mám tu naše děti, které tiše spí nic netuše ve svých postýlkách, kdo by jim tu zůstal? Oni spoléhají na maminku a tatínka, kteří jsou tu s nimi, bohužel ještě neví, že tatínek odešel někam, odkud není již návratu. Nevím, jak jim to vysvětlím, že je tu nechal a odešel, ač nechtěl, ale musel, osud to tak chtěl. Odešla jsem se obléknout, sousedka vypraví děti a odjela jsem do nemocnice. Tam mi ukázali Martina. Museli mně hodně podpírat, před očima mi projel celý život s ním. Hladila jsem ho po tváři, políbila na rty a řekla. Milovala jsem tě, miluji tě a milovat nepřestanu. Naše děti vychovám a na tebe nikdy nezapomenu. Potom už nevím co se dělo, neboť jsem se sesypala. Za týden se konal pohřeb. Nevím, zda říci, že byl krásný, protože co je na pohřbu krásného? Vyprovodili jsme Martina na jeho poslední cestě se všemi poctami, jeho sbor mu zazpíval, přijel i sbor z Prahy se s ním rozloučit jeho oblíbenými písněmi. Všichni byli tak otřeseni, což se projevilo i ve zpívání, které bylo hodně protkané slzami. Nikdo nevěřil, že osud si se mnou tak pohrává.

Za další týden jsem s dětmi a Martinovou rodinou uložila k naší Ellince jejího tatínka, kdo by si jen pomyslel, že za tak krátký čas tu budou spolu snít svůj věčný sen. Opustili nás a my tu zůstali a musíme, nebo spíš jen já, nést to břímě života sama a vychovat svá dvojčata. Můžu říci, že horalé mi hodně pomáhali, nechali mně bydlet ve školním bytě, protože to Horská služba nějak na vyšších místech zařídila. Já vychovávala svá dvojčata až do dospělosti. Vedla jsem v duchu Martinova odkazu náš sbor. Pořád,tedy jednou týdně jsem chodila spolu s dětmi na hřbitov za naší Ellinkou a mým Martinem, jejich tátou. Z obou dětí se stali dobří lidé, Evička byla učitelkou a zůstala v naší vesničce, Adámek byl doktor v nedalekém městě a tam i bydlel. Takže jsme byli skoro pořád pospolu. V létě mně přijeli navštívit někteří členové sboru z Prahy. Dozvěděla jsem se, že uklizečka žila chvíli s Adamem a rodičům se moc líbila, byli z ní nadšeni, uměla to totiž na ně hrát. Hlavně, že ona bude doktorka, já byla jen profesorka. Jenže ona žila nejen s Adamem, ale i s mnoha dalšími, školu již dávno nestudovala.  Vytahala prý z Adama hodně peněz, než se to vše provalilo, ale k tomu všemu ho nakazila pohlavní chorobou. No chtěla bych vidět, jak se na to tvářili rodiče nebo spíš jen matka. Adamovi jsem to nezáviděla, ale jeho matce jsem to snad i přála. Jak se museli cítit, když někdo tak ponížil nejen jejich jediného syna, ale hlavně je. No někdy to život hodně zamotá….

Když si často přemítám svůj dosavadní život s Martinem, který byl plný krásných i 4strastiplných chvil, když jsme se s Martinem milovali, toužili jsme po sobě, když nám umřela Ellinka, jak jsme to všechno mohli zvládnout. Bez lásky, touhy, vzájemné úcty a podpory bychom to nezvládli. Dokázali jsme se podržet i v těch nejtěžších životních zkouškách. Bohužel, když mi odešel milovaný Martin, zůstala jsem na vše sama a to ještě se dvěma malýma děckama. Musím říci, že zase děti mně tím, že tu se mnou zůstaly, mně hodně podporovaly a tak jsme společně dokázali překonat dobu, kdy nám život nastavil i po druhé špatnou tvář. Obě děti mi vracely moji lásku, byly tu se mnou a tak jsme se všichni protloukali životem. Svá dvojčata jsem dobře vychovala a já sama je dovedla až k jejich cíli, kdy odpromovali a stáli na vlastních nohách. Tak jistě by to chtěl i Martin. I když jsme nestrádali, já vydělávala dost peněz a po Martinovi zbylo hodně peněz z pojistky, to nám ale nikdy nemohlo nahradit mého milovaného Martina, neskutečně hodného tátu našich dětí. Nebyl tu s námi. Navždy pro mě skončily jeho něžné doteky a krásné milování, děti postrádaly tátu, který pro ně byl spíš kamarádem, rozprávěl s nimi, sportoval, učil se s nimi. V hlavě mi až do konce mých dní zněla jeho krásná slovíčka, která mně velmi často šeptával. Nikdy jsem již s nikým nežila, věnovala jsem se dětem, později vnoučatům. V horské komunitě naší vesničky jsem pomáhal, jak jsem jen dovedla, děti jsem doučovala jazyky, nebo zpěv.

Užívala jsem si i naše Krkonoše, na které jsem do konce svých dnů nedala dopustit.  Do jejich lůna jsme se uchylovali, když nám umřela Ellinka a čerpali jsme sílu z jejich proměnlivé krásy v měnících se ročních obdobích. Ony na jedné straně přispěly k tomu, že nám pomohly zmírnit náš žal, ale na druhé straně mi nemilosrdně vzaly moji životní lásku,Martina. Přesto je vždy budu milovat, ale i trochu nenávidět, ony tu ale navždy budou nejen pro mě, pro mé děti a jejich děti, ale i pro stovky dalších generací po nás…

Martina jsem nosila já i moje děti v srdci a tak byl neustále s námi.

Proto si všichni važte každé chvilky se svými bližními, neboť nevíte, který den bude váš poslední….

 

Reklama
SDÍLET