Pražský hrad stál nad Vltavou stovky let. Praha pod ním pamatovala ještě víc. Matka měst. Kde všude jsou však její kořeny?
Alena seděla ve svém velkém dokonale zařízeném a dokonale uklizeném bytě na Vinohradech a hleděla na kuchyňský stůl. Ležel na něm balíček bankovek a malá krabička. Alenu čekal nesnadný úkol. Vysoké stropy, skleněné lustry, háčkované ubrusy, sekretář, parádní servis za sklem. Nic z toho ji nedokázalo uchránit před minulostí. Čtyřicet let se systematicky snažila, aby minulost zůstala zapomenuta, aby byla promlčena. Usmála se. V jejím úsměvu byla hořkost. Rukama se snažila zadržet vodu. Zpočátku to byl jen potok, ale za těch čtyřicet let se za jejími dlaněmi vytvořila masa vody, teď se provalila.
Před několika měsíci Alenina dcera Agáta obdržela dopis z jakési ostravské advokátní kanceláře, ve kterém jí oznámili, že zdědila dům v Darkovicích. Agáta nechápala, co je to za dům a proč ho dědí. Chtěla vysvětlení po své matce. Jenže Alena jí nic vysvětlit nedokázala. Musela by vyprávět celý příběh a ten bolel.
Hleděla na bankovky na stole a snažila se vymyslet věrohodnou historku, která by Agátu uspokojila. Jak ale skloubit všechny výmysly, aby zapadaly do jejich života? Alena často upravovala svůj život, když o něm mluvila, nikdy ale nebyla nucena k tak radikální lži.
Na začátku všeho byla jedna malá provokace. Brzy se jí však všechno vymklo z rukou. V polovině padesátých let byla Alena mladá, krásná a nadějná studentka ekonomie. Patřil jí svět. Před sebou měla úžasnou kariéru. Pak poznala Helmuta. Studoval na kněze a pocházel ze zapadlého venkova až odkudsi od polských hranic. Líbil se jí. Všem se tenkrát líbil. Svést krásného studenta teologie s uhrančivýma očima vypadalo jako skvělá zábava. Helmut se do ní ale zamiloval. Vášnivě, opravdově a zdálo se, že navždy. Před jeho city nebylo úniku. Alena, která si vždy dokázala zachovat chladnou hlavu, byla najednou lapena. Nedokázala si poradit. Propadla mu. Helmut se rozhodl opustit seminář a změnit studia. Mluvil perfektně německy, a tak vystudoval němčinu a chtěl se stát překladatelem. Alena až teď, když byla stará, dokázala pochopit, proč pro Helmuta bylo tak těžké říci své matce, že se nestane knězem. Tam někde se život zamotal. Alena mívala pocit, že Helmut vstoupil do jejího života jako něco cizího, jako něco, co tam nikdy nemělo být. Přimknul se k ní. Jeho láska jí lichotila, ale dusila ji, pohlcovala, byla jako povodeň, před níž není úniku.
Po ukončení studií se vzali a přestěhovali se do Prahy. Teprve pak poznala Helmutovu rodinu. Návštěva v jeho rodných Darkovicích ji vyděsila. Ještě před svatbou věděla, že Helmutův otec je po smrti, netušila však, že padl jako voják wehrmachtu. Helmutova matka jí připadala omezená, dráždil ji její bigotní katolicismus, Elizabeth, Helmutova sestra, byla nevzdělaná, hrubá žena, z jejího muže táhla kořalka, po dvoře pobíhaly slepice, husy, ve veliké zahradě lán brambor, řepy, kukuřice a dokonce i pšenice. Připadala si jako v jiném světě, v jiném čase. Všichni mluvili nářečím, kterému vůbec nerozuměla, a na ni samotnou se dívali jako na vetřelce, který ukořistil to nejcennější, co v rodině bylo. Nenáviděla je. A nenáviděla i Helmuta za to, že jí svou rodinu zatajil. Nedokázala se smířit s tím, že jeho otec byl německý voják a že jeho matka dřepí týden co týden v kostele a nemluví o ničem jiném než o bohu, zahradě a beze slov vyčítá Aleně, že Helmut se nestal knězem a že nežije v Darkovicích. Už tehdy se rozhodla vyloučit je ze svého života. Myslela si, že to půjde snadno, že bude stačit nejezdit za nimi a prostě na ně nemyslet. To však bylo málo. Helmut začal pracovat jako tlumočník a nechtěli ho pouštět k lidem ze Západu. Alena, přestože byla velmi schopná a ambiciózní, v práci nepostupovala. Vstoupila do strany, ale ani to jí nepomohlo. Na jakémsi večírku jí pak vedoucí prozradil, že je nespolehlivá, protože její manžel má vazby na Západ. Nechápala, o jaké vazby jde, o žádných nevěděla. Tak se dozvěděla bez servítek, že člověk, jehož otec padl jako voják wehrmachtu, nemá nárok na postup a jeho žena jakbysmet.
Zuřila tenkrát. Hledala viníka, ale nenašla ho. Byla bezmocná. Brzy však zjistila, jak se dá jejich situace řešit. Helmut se musí zříct rodiny a své minulosti a vstoupit do strany. Hádali se, křičeli po sobě, nemluvili spolu, nenáviděli jeden druhého. Nakonec Helmut ustoupil. Tenkrát se ale něco pokazilo. Helmut ji přestal milovat. Cítila to. Na pohled bylo všechno v pořádku. Dál spolu bydleli, dál spolu jedli, spali, nakupovali, ale cosi podstatného chybělo. Helmut se papírově odstřihnul od své rodiny, ale uvnitř s nimi zůstal a odstřihnul se od ní, od Aleny.
Pak se narodila Agáta a Alena si na Helmutův stav zvykla. Pomalu stoupali vzhůru, bydleli dobře, koupili si auto, jezdili na zahraniční dovolené, Agátu poslali do jazykové školy a nechali ji studovat angličtinu, později francouzštinu. Helmutova rodina pro ně byla mrtvá. Agáta nikoho z nich nepoznala osobně a navykládat se dá leccos. Během let ztratili s Helmutem sami sebe. Trápil se, nesnesitelně se trápil a ona to na něm viděla. Když zemřela jeho matka, zmizel na pohřeb a vrátil se jako někdo jiný. Už se ani nepřetvařoval. Nenáviděl ji. Chtěl od ní pryč, ale ona to nedopustila. Měla se s ním rozvést? Měla mu dovolit odejít? Nechtěla. Nikdy si nepřiznala, že to byla z její strany pomsta za zpackaný život. V mládí se jí jako klíště držel on, pak se ho držela ona. Nechtěla skončit jako rozvedená. Nechtěla živořit jako samoživitelka. Byl její a zůstal její až do smrti.
Alena sebrala ze stolu balíček bankovek a malou krabičku a uložila je zpátky do sekretáře. Pár měsíců po smrti své matky Helmut zemřel. Nikdo se nedozvěděl, jak ji nenáviděl. Kdo ví, co všechno se v jeho mysli odehrávalo v posledních letech. Mluvili spolu málokdy. Měl milenky, věděla o tom. Když jí ale řekl, že chce k jedné z nich odejít, nepustila ho. Všechno, ale rozvod ne. Chtěl taky odejít zpátky do Darkovic. Vysmála se mu. Co by tam dělal? Pohřeb jeho matky s ním zamával. Chtěl zpátky domů.
Nebyla schopná přiznat Agátě, že Helmutova matka žila až do jejích šestnácti let a že jí pravidelně posílala do Prahy bony. Alenu napadlo, že kdyby peníze přidala na nějaký svůj účet, stejně je Agáta zdědí a nebude vědět, odkud jsou. Co však se zlatým křížkem na řetízku, který babička Agnes přivezla Agátě do Prahy? Prodat ho? Zamíchat mezi své šperky a čekat, až po její smrti nebude nikdo, kdo by Agátě vysvětlil, jak se zrovna mezi jejími věcmi mohl objevit křížek?
Všechno by se dalo nějak vymyslet, kdyby Agáta nezdědila ten dům. Začala se ptát. Má jí Alena říkat pravdu? Co ale je pravda? Po těch letech výmyslů a zapírání už ani nikdo neví, jak to všechno bylo. Alena znovu vytáhla na stůl bankovky i krabičku s křížkem. Musí to udělat. Musí všechno své dceři říct, protože jinak ji to ukouše.
Alena hleděla před sebe a z očí se jí kutálely slzy. Málokdy ve svém životě plakala. Teď jí ale do pláče bylo.
Povídka Evy Tvrdé
