Holobyt

Dvířka kuchyňské linky kuchyni zářila novotou. Barbora opatrně jedno z dvířek otevřela, vytáhla ze skříňky sklenici s instantní kávou, nabrala z ní dvě lžičky hnědých šupinek do keramického hrnku s ručně namalovaným sluncem, sklenici zašroubovala a uložila zpět. Mezitím se téměř dovařila voda ve varné konvici. Těsně před varem konvici vypnula a zalila vodou instantní kávu v hrnku. Pozorovala pohyb kávy a vody. Po chvíli pohyb ustal. Hnědá tekutina s pěnou na povrchu zavoněla. Vhodila do hrnku dvě kostky cukru a dolila mléko.

Postavila hrnek na malý stůl u okna a usedla na novou dřevěnou židli.

Nedávná rekonstrukce kuchyně a bytového jádra zvedla úroveň jejich bydlení. Měla by cítit radost. Pohled na novou linku, novou koupelnu a novou předsíň ji však nechával chladnou.

Barbora měla téměř padesát let a téměř vše ji nechávalo chladnou.

Pohlédla na hodiny na zdi a povzdychla. Blížilo se poledne. Bude muset jít.

Dopila kávu, umyla, utřela a uklidila hrnek, oblékla se a vydala se do práce.

Jarní řeka se drala širokým korytem a hučela.

Barbora zamířila parkem do centra města. Došla k nedávno opravené budově, v níž sídlila základní umělecká škola. Téměř čtvrt století tady pracovala. Téměř čtvrt století poslouchala snažení upocených žáčků o… O co vlastně? To leckdy nechápala.

Vešla do své třídy, pověsila na věšák kabát a usedla ke klavíru. Rozpohybovala své ruce a rozezvučela klavír. Ponořila se do hudby, kterou vyluzovala. Zavřela oči a nechala kymácet své tělo ve vlnách tónů. Po chvíli oči otevřela a ruce stáhla z klaviatury. Její obličej se změnil.

Před třiceti pěti lety si myslela, že má talent. Talent k něčemu velkému. Zpívala, hrála na klavír, cvičila etudy, studovala. Hudba ji pohltila jako příliv. Naprosto a nadobro. Byla extrémně pilná. Věděla, že hudba je řehole a dokázala tuto informaci přijmout. Cvičila, studovala, cvičila a znovu studovala, aby lépe cvičila… Jenže místo toho, aby se před ní otevíraly další a další dveře a ona překonávala další a další překážky na cestě za úspěchem, musela překonávat smutek z jednoho zklamání za druhým. Všechny dveře, na které tloukla, zůstávaly zavřené. Míra jejího talentu na její sny nestačila. Najednou před ní byla jen jedna jediná dlouhá chodba a ta vedla sem, do této třídy, k tomuto klavíru. Učitelka hudby.

Barbora se otřásla.

Vstala od klavíru, otevřela otlučenou skříňku, vytáhla z ní sklenici s instantní kávou, nabrala dvě lžičky hnědých šupinek do keramického hrnku s ručně namalovaným znamením Štíra, sklenici zašroubovala a uložila zpět.

Když zapínala varnou konvici, vzpomněla si na svou tchyni a její kávu. Příšerně nakyslá zapáchající tekutina, kterou vařila zalitím německé mleté kávy horkou vodou přímo v hrnku. Tchyně a její německá káva. Tvářila se, že její káva je svátost, lahůdka, sen.

Barbora dodnes cítila odpor, který na ni padl hned při první návštěvě u manželových rodičů. Na zdi v pokoji velký kříž s ukřižovaným Kristem a obrázek Madony, slezské nářečí, rodinné příběhy a tradice a fajne kafe z Německa. Psal se rok 1985 a Barbora byla nevěřící, vyjadřovala se kultivovanou češtinou, chtěla se dívat jen vpřed a Německo nesnášela. Tchyně, která dostávala od příbuzných z Německa dárky v lesklých barevných obalech, Německo nekriticky obdivovala. Barbora Německo viděla jako zemi militantních tupců, kteří v pravidelných vlnách devastovali Evropu. Tchyninu pověstnou kávu Barbora hned při druhé návštěvě navždy odmítla.

Barbora žila ve zvláštním manželství. Tak nějak si s Richardem zbyli. Barbora, zklamaná z krachu svého životního snu, cítila zoufalství z toho, že by mohla ještě ke všemu zůstat na ocet, a Richard, strohý technik vyznávající řeč čísel, tabulek, přehledů a grafů, hledal ženu.

Richard vyrůstal ve světě, kde si každý muž našel ženu a založil rodinu. Bylo to tak od nepaměti. Muž, žena a děti. A tak pořád dál až do nekonečna. Kdo zůstal sám, byl divný.

Potkali se na dovolené v Bulharsku.

Barbora se nezamilovala, nezamiloval se ani Richard. Přesto spolu začali chodit.

Racionálně bylo vše v pořádku. Muž, žena, později i děti.

Barbora zalila kávu. Vzápětí se dostavil její první dnešní žák. Usadil se ke klavíru a na její pokyn začal snaživě se stupnicemi. Po několika tónech bylo patrné, že zase málo cvičil.

Barbora vzala do rukou hrnek s kávou, postavila se k oknu a zahleděla se na řeku.

Proč vlastně tenkrát tak razantně tchyninu kávu odmítala? Co by jí to udělalo, kdyby se překonala a jednou za čas prostě hrnek nakyslé kávy vypila? Připadala si tenkrát, že je něco víc než Richardova venkovská rodina. V té kávě odmítla všechno, co Richardovu rodinu spojovalo a jí se protivilo: náboženství, nářečí, soudržnost, rodinné sny a hodnoty. Barbora chtěla vést jiný život. Moderní, rozumný a praktický. Život bez snů, iluzí a neustálého vzpomínání na staré časy.

Chlapec u klavíru začal vyluzovat nesnesitelné zvuky.

Zastavila ho.

Chlapec se ukázněně rozjel znovu.

Barbora dopila kávu. Ano. Tenkrát už sice věděla, že z ní nebude umělkyně, ale tak hluboko, aby vyznávala způsob života Richardovy rodiny, klesnout nechtěla. Nechtěla kostel, nedělní rodinné návštěvy, povinné dopisování s příbuznými v Německu, děti s náboženským vzděláním a všudypřítomné bony.

Zahleděla se na řeku. Jarní vody řeku zrychlily a zkalily. Barbora si naučeným mechanismem připomněla, že by měla být šťastná: žije v malém bytě, pracuje v teple, má jistý, i když poměrně malý plat, zaměstnaného manžela, děti studující na vysokých školách. Maličkosti, které vytvářejí štěstí.

Mohla tenkrát tu kávu pít. Neubylo by jí a tchyně by měla radost.

Radost.

Povzdychla si.

Její život určuje citový chlad. Nemiluje, ale toleruje. Nedává, ale obětuje. Necítí, ale myslí. Je její život lepší než život, který vedla její tchyně? Kdysi byla přesvědčená o tom, že kontrola nad city a zabití snu k lepšímu životu vede. Teď už věděla, že to není pravda. Její tchyně byla šťastná žena, přestože neměla nic z toho, co Barbora považuje za důležité. Tchyně byla nevzdělaná a jednoduchá, a byla šťastná. Barbora je vzdělaná a dravá, šťastná se ale necítí. Občas se jí daří, díky chladné kalkulaci, být vyrovnaná. Na spokojený život je to ale málo.

Chlapec u klavíru se snažil o etudu, klavír úpěl a Barbora tiskla zuby k sobě.

Bála se svých citů. Bála se mít sny. Nechtěla se sama před sebou zesměšnit. Proto užívala na city a sny jed. Po kapkách.

Otrávila si život? Možná.

Richard byl chladný muž a ona byla chladná žena. Partnerství založené na rozumu.

Zvedl se jí žaludek.

Naprosto jistě věděla, že její manželství zkrachovalo. Drželo pohromadě jen dětmi, které bylo třeba vychovat. A děti jsou už dospělé. Co bude dál?

Jak budou vedle sebe existovat vážný a precizní Richard a zahořklá a vyprahlá Barbora?

Nedávná rekonstrukce bytu byla možná pokusem i o rekonstrukci manželství. Rekonstrukci bytu zvládli, racionálně a bez závad. A manželství? Barbora trnula úzkostí z okamžiku, kdy pravda bude řečena a nebude možné dál předstírat, že je vše v pořádku, že mají společné cíle, společné myšlenky a společné city.

Klavír za jejími zády nesnesitelně zanaříkal.

„Proč vlastně hraješ na ten klavír?“ řekla nahlas do spleti podivných tónů.

„Mamka chce,“ fňuknul chlapec a přestal hrát.

„A co chceš ty?“ obrátila se Barbora k chlapci.

„Být slavný fotbalista!“ vykřikl chlapec a oči mu divoce zaplály.

Barču píchlo v hrudi.

Možná kdyby měla víc nadaných žáků, kdyby sama byla úspěšnější, kdyby její děti dokázaly…

Samá kdyby.

Vzala ze stolu chlapcovu žákovskou knížku, zapsala do ní známku a chlapce propustila.

Přistoupila k oknu a znovu se zahleděla na řeku. Voda se valí korytem a nikdy se nesplete. Barbora svůj život stále reguluje. Mění podmínky a směr, stále očekává nějaké cíle, ke kterým by měla dojít. Jenže cíle se rozplývají, mizí, nebo se ukazují být něčím jiným, než se zdály. K čemu byly všechny regulace?

Dnes tady stojí padesátiletá žena, která odmítala prostřednost, tradice a city, žena, která chtěla…

Na dveře učebny zaklepal další žák.

Pocítila nezvykle silný záchvěv úzkosti.

„Dále!“ křikla do prostoru za sebe.

Dveře se otevřely.

Vzdělaná a racionální Barbora zatoužila po něčem, co nedokázala pochopit a pojmenovat. To něco bývalo v kuchyni její tchyně, vonělo to jako její fajne kafe a bylo to opravdové a šťastné.

Barbora se cítila ošizená. Napadlo ji, že v její kuchyni je, přes všechnu snahu a racionální luxus, holobyt.

 

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET