Každé ráno si Heda vařila meltu. Dávno si zvykla na elektrický vařič, který měla ve svém pokoji. Ty tam byly doby, kdy ráno roztápěla sporák, zápasila s ohněm, kouřem, počasím i uhlím a vařila meltu pro celou rodinu. Dnes jen otočí knoflíkem na elektrickém vařiči, postaví na plotýnku, která se v mžiku rozpálí, hrníček s vodou a za chvíli je hotovo. Alespoň starou dobrou meltu si nechává kupovat.
Snacha se na to sice tváří všelijak, ráda by Hedu naučila vařit si všechno rozpustné – ranní kávu, večerní čaj i polední polévku, ale Heda věří na opravdové věci. Nechce náhražky, a tak každé ráno staví vodu na plotýnku a čichá vůni melty, která ji provázela celý život. Nač si už na těch pár dnů, týdnů, možná let zvykat na něco jiného? Naopak. Ranní melta voní starou chalupou, dřevem, slepicemi, kozím chlívkem, králíkárnou plnou statných samic, zeleninovou zahradou a ovocnými keři. Voní vzpomínkami na věci dávné, které znamenaly život, a překrývá podivný moderní svět plný hloupých vymožeností. Všimla si, že lidé mají věci, o kterých se jí, když byla mladá, ani nesnilo, ale šťastnější než ona bývala, nejsou. Nemůže jim to ale říct, protože to neradi slyší.
Heda si přistavila židli k oknu a jako každý den pozorovala obecní cestu, popíjela meltu a přikusovala k ní starý rohlík. Kolem domu procházely děti na cestě do školy, dospělí tudy chodili na autobus, do obchodu i do kostela, po silnici projíždělo hodně aut. Heda každé ráno sledovala oknem život, ráda se dívala, ale sama už moc nežila. Nohy mívala rozbolavělé revmatismem, těžko se jí dýchalo, záda už nedokázala narovnat a nerada si nasazovala zuby. Ale oči měla dobré. Při čtení si sice musela nasazovat brýle, ale když se dívala ven z okna, i bez brýlí jí neunikla ani myš. Znala všechna děcka, věděla, kdo ke komu patří, kdo s kým spí, kdo pije, kdo se hádá, kterou doma manžel bije. Byla stará, a tak už jí bylo těžké něco nalhat a namluvit. Viděla toho hodně a naučila se číst v lidských tvářích. Dokonce se jí zdálo, že začíná vidět ve tvářích mladých jejich budoucnost. Během svého dlouhého života pochopila, že máme svůj osud a tomu neunikneme, i kdybychom před ním ujížděli třeba v raketě na cizí planetu. Mladí si ale často myslí, že na život nějak vyzrají. Možná si to Heda kdysi myslela taky. Možná.
Heda dosnídala, ztěžka se zvedla ze židle a odbelhala se od okna. Odložila špinavý hrnek na podnos, pro který si přijdou odpoledne, aby ho vyměnili večer za čistý, a sedla si do proutěného křesla v rohu pokoje. Křeslo bylo omšelé, proutí leckde ulámané, ale stále ještě sloužilo. Heda věděla, že křeslo půjde z domu spolu s ní. Až umře, potomci ho vyhodí. Bude k ničemu, protože k nim nebude promlouvat. Jen Heda ho dokáže ocenit. Usedá do něj, opírá se a vzpomíná. Vzpomínky se hrnou jedna za druhou, vybavují se bez ladu a skladu a ukolébávají. Heda každé dopoledne v křesle podřimuje a vzpomíná. Jako dnes. Hlava jí poklimbává a před očima jí těkají staré obrazy. Malý domek, ve kterém vyrůstala, dvorek se psí boudou a v ní uštěkaný střapatý Bobík. Škola a v ní učitel mluvící česky. Nerozuměla mu, jen hleděla na obrázky, které jim ukazoval, a když byly počty, počítala. Usmála se. Vlastně nikdy češtinu nepotřebovala. Za svůj život se nedostala dál než do Opavy a všude se domluvila „po našemu“. Uměla taky německy, ale to tady uměl kdekdo. Byly doby, kdy němčinu potřebovala, ale ty jsou už taky dávno pryč. Dávno? Heda se zasnila. Už dlouho si nevzpomněla na svého prvního muže. Jeho obraz se vytratil, zbyla jen jakási matná vzpomínka a pocit. Vdávala se v osmnácti. Svatba připadla na osmatřicátý rok. Ohlášky byly ještě za Čechů a svatba už za Němců. Veselí se podobalo oslavě říše. Kdekdo řečnil a těšil se na lepší budoucnost, snědlo se a vypilo toho spousty, protože všem připadalo, že teď konečně se začne žít. Erich byl o deset let starší než Heda a znamenal pro ni všechno. S úctou a pokorou naslouchala jeho názorům a taky je přejímala. Chtěla věřit jen tomu, čemu věřil Erich, chtěla dělat jen to, o čem si myslela, že po ní chce Erich. Chtěla být dobrou ženou. Pořádnou, pracovitou a věrnou. Nestačila ani otěhotnět a už začaly chodit povolávací rozkazy. Erich odešel na vojnu mezi prvními. Zpočátku byla pyšná, že má muže v armádě a nadále byla pracovitá, pořádná a věrná. Když ale muži z Bolatic začali kdesi daleko na frontách umírat a domů chodily jen obálky s oznámeními, její pýcha splaskla. Pomalu se jí do duše vkrádal strach, usídlil se v ní a už tam zůstal. Erich byl dvakrát doma z fronty, ale jeho návštěvy byly příliš velkým trápením. Pohublý, zubožený, stále jen kouřící laciné cigarety a popíjející kořalku. Přesto po jeho druhé návštěvě otěhotněla. Tehdy znovu pocítila obrovskou pýchu. Nosila své mírně vystouplé břicho jako svátost a oblékala se tak, aby nikdo nebyl na pochybách. Zapadla. Ani tahle pýcha dlouho nevydržela. Špatná strava a dřina přinesly své. Ve čtvrtém měsíci přišly bolesti, krev a z těhotenství zbyla jen vzpomínka. Nic víc. Tou dobou také přestala dostávat dopisy od Ericha. Najednou jako když utne. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic neřekl. Heda očekávala každý den obálku s úmrtním oznámením, ale ani ta nepřišla.
Ve čtyřicátém pátém čekala, že se jí Erich vrátí. Ale ani to se nestalo. Nikdo o něm nic nevěděl. Heda si vzpomínala na zoufalý hlad z jara čtyřicátého pátého, na strach z Rusů a pak na strach z Čechů. Na komise, které vyšetřovaly, vyptávaly se, ale kterým ona nesměla klást žádné otázky. Nikdo se nenamáhal zjistit, co se stalo s jejím manželem. Chvíli plakala nad jeho smrtí, chvíli doufala, že se otevřou vrátka do dvora a Erich se v ní objeví. Hubený, unavený, špinavý a zanedbaný, ale živý. Po dvou letech čekání, kdy už se přestali vracet chlapi ze zajetí, doufat přestala. Přijala to divné slovo nezvěstný a žila dál tak, jak byla už osm let zvyklá. Sama. Bez dětí, bez muže, v malém domku s malou zahrádkou a s malou finanční podporou. Pak přišel únor roku čtyřicátého osmého a svět kolem se zbláznil. Hedu zaměstnali na statku, poklízela kolem dobytka, nutili ji do schůzí a k práci navíc a ona ničemu kolem sebe nerozuměla. Když ale jednoho dne zjistila, že se jí rozpadla sukně, protože byla samá záplata, a že nemá na novou, rozhodla se Ericha prohlásit za mrtvého. Potřebovala po něm penzi.
Heda se usmála. Smířila se s tím, že je vdova a tím začal její nový život. Do dvou let se vdala, pak přišly děti a Erich z jejího života úplně vymizel. Zapomněla na něj. Až teprve v posledních letech, kdy se začala cítit unavená a uzavřela se ve svém pokoji, si na něj zase vzpomněla. Představovala si, co by bylo, kdyby se vrátil, jak by její život vypadal, kdyby s ním měla děti. Jaké by asi byly? Honily se jí hlavou podivné myšlenky, ale ona je neodháněla, protože si myslela, že starý člověk má na podivné myšlenky právo. A tak si vzpomínala na svých osmnáct let, kdy stála před oltářem vedle Ericha a rozechvěle očekávala budoucnost. Nikdy by si nepomyslela, jaký obrat její život vezme. V osmnácti letech všechno vypadá tak jednoduše. Mladí se dnes vydávají do světa na zkušenou, chtějí zažít dobrodružství a poznat život. Heda celý život zůstala v Bolaticích, chtěla žít klidný, spokojený život, mít manžela, děti, malý dům a pracovat. Místo klidu přišel chaos a převrátil život jak vichřice krajinu. Zažila spousty strachu, úzkostí, hladu, nenávisti, obav a nadějí. Nemusela do světa, svět přišel k ní.
Heda se ze vzpomínek probouzela kolem poledne. Ohřála si polévku a snědla ji s dalším starým rohlíkem. Napadlo ji, že nechápe, proč tady ještě je, proč už neumřela. Všechno ji bolelo, jíst jí nechutnalo, nedokázala pomáhat svým dětem a vnukům, byla už na obtíž. Přesto tady pořád ještě byla a na něco čekala.
Dole kdosi zazvonil. Heda se dobelhala k podnosu, položila na něj špinavý kastrol od polévky a doštrachala se k posteli. Po obědě měla ve zvyku na chvíli si lehnout a odpočinout. Jen co ulehla, otevřely se dveře a v nich vnučka s pravnukem na rukou.
„ Dobrý den,“ pozdravila ji.
Heda se rozzářila. Ráda je viděla, svůj vzkvétající rod. Krásnou mladou ženu a jejího sotva ročního chlapečka. Zapitvořila se na ně bezzubými ústy a odpověděla na pozdrav.
„ Máte tady dopis,“ řekla vnučka.
„ Dopis?“ podivila se Heda. „ A od koho?“
„ Nevím, odněkud z ciziny to je.“
Heda vzala do ruky podivnou obálku. Prohlédla si ji, ale ničemu na ní nerozuměla.
„ Rozbal mi to, děvucho,“ řekla vnučce, „ nevidím na to.“
Žena položila dítě na podlahu a otevřela obálku.
„ Přečti to,“ řekla Heda a škádlila rukou svého pravnuka.
„ Tomu nerozumím. Sdělují vám, že jakýsi Erich Vevjorka zemřel v zajetí třetího srpna tisíc devět set sedmdesát čtyři. Proč vám to píšou?“
Heda ztuhla.
„ Řekni to ještě jednou.“
„ Erich Vevjorka zemřel roku tisíc devět set sedmdesát čtyři.“
„ Podej mi brýle,“ řekla Heda. Vnučka jí podala ze stolu brýle a pak i dopis.
„ Děkuju ti,“ řekla Heda. „ Už můžeš jít. Já si spočnu.“
„ Není vám nic?“
„ Ne, není. Je po poledni a já si musím lehnout.“
Vnučka váhavě odešla a zanechala Hedu o samotě.
Heda si lehla na postel, nasadila si brýle a dala se do čtení listu. Nechtěla věřit svým očím, ale opravdu jí Rusové sdělovali, že Erich byl v zajetí a až v sedmdesátém čtvrtém roce zemřel. Zavřela oči. Život se jí smrsknul do jednoho slova: hřích. Žila v bigamii. Nechala Ericha kdesi v zajetí, o kterém se říkaly hrozné věci, a nic pro něj neudělala. Brala po něm jako válečná vdova penzi a on zatím kdesi na Sibiři živořil jako zajatec. Těšila se ze svých dětí a z druhého muže a netušila Erichovo neštěstí. Netušila? Leckdy dumala nad tím, kde je Erichovi opravdu konec.
Teď už Heda věděla, proč nemohla umřít. Musela se dočkat konce. Každý příběh má svůj konec a tohle byl ten její. Zavřela oči. Zpod víček jí tekly slzy. Nebránila se jim. Cítila lítost, zklamání a hořkost. Jako by se všechno v jejím životě dělo omylem. Pak se usmála. Život byl velká neznámá, i ten konec je pro ni překvapením. Za chvíli už bude s oběma, se svým prvním i druhým manželem. S oběma si to tam nahoře vyříká.
Nadzvedla se na lokti, natáhla se na stolek vedle postele pro hřeben a pročísla si své řídké šedé vlasy. Pak si spořádaně lehla a čekala, až si ji Bůh zavolá. I pro něj měla pár otázek.
Eva Tvrdá,
povídka z knihy Dědictví
