Fajne kafe

V obývacím pokoji v zasklené vitríně mezi parádními hrníčky stála velká tmavá plechovka na kávu. Každou neděli ji Gertruda opatrně vyndávala z vitríny, nabrala z ní jednu odměrku kávy, převrátila ji do hrnku a kávu zalila vodou. Celý týden pak stála plechovka ve vitríně a nikdo se jí ani nedotkl.

 

Takhle to v Gertrudině životě běželo desítky let. Dnes už byla stará, ruce se jí třásly, ale nedělní kávu si ještě dokázala uvařit. Minulý týden poprvé pobryndala hrnek, když si kávu nesla ke stolu. Vzala to jako důkaz svého stáří, ale s vařením kávy nepřestala. Dnes se jí povedlo přenést kávu ke stolu bez jediného ukápnutí.

Usedla na starou židli a zamíchala lžičkou v hrnku. Nakyslá vůně kávy rozdráždila chřípí a vyvolala směs svátečních pocitů. Gertruda už nedokázala oddělit jednotlivé pocity a s nimi související vzpomínky. Čichala ke kávě, pomalu ji upíjela a její myšlenky těkaly vlastní pamětí. Celý život žila skromně a věřila, že za pár let bude líp. Když byla hodně malá, slibovali, že až přijdou Němci, bude dobře. Každou zimu jedla jen brambory s kyselým zelím, každé léto dřela s matkou a ostatními dětmi na poli. Otec s dospělými bratry a sestrami pracovali v létě v Německu. Nejkrásnější období nastalo s pozdním podzimem, kdy se vraceli. Přijížděli svátečně naladěni, s vydělanými penězi a s dárky. Možná už tenkrát přiváželi mezi dárky i kávu, to si ale Gertruda nepamatovala. Pamatovala si jen koláče, maso, sváteční ubrus, úsměvy, objímání a radost. Peníze se šetřily na lepší budoucnost. Dárky se užívaly hned. Panenka, později vyšívání, šátky, pentle, zástěry. Když Hlučínsko opravdu zabrali Němci, zdálo se chvíli, že přece jenom přijde blahobyt. Jenže začala válka a nejstaršího bratra odvedli. Pak odvedli i toho mladšího a nakonec i otce. Ani jeden z nich se konce války nedožil. Padli na východní frontě a doma po nich zbyl jen smutek a prázdno. Gertrudina matka, přestože působila křehce, zatnula zuby a sama s pěti dětmi ve věku od desíti do osmnácti let vedla hospodářství. V létě pole, zahrada, drůbež, pak žně, na podzim sklizeň zeleniny ze zahrady a ovoce ze sadu, přes zimu zase jen brambory a kyselé zelí z vlastního sudu. A pořád stejná víra, že bude líp.

Gertruda ještě dnes cítila při vzpomínání trpkost a smutek oněch let. Ani s koncem války se toho moc nezlepšilo. Matka se bála Rusů, pak Čechů, bála se všech komisí, které na ni hleděly jako na zločince, a to jen proto, že ve válce ztratila muže a dva syny. Zpočátku často plakala, dokonce i před svými dětmi, postupně se v ní však usadil vzdor a odkudsi se zrodila hrdost. Dřela do úmoru, aby neumřeli hlady, aby měli co obléknout a aby jim nespadla střecha na hlavu. Měla několik sourozenců a jejich rodiny si vzájemně pomáhaly. Gertruda vzpomínala na všechny stryky a tante, které milovala, protože s nimi cítila jistotu. Když se sešla celá široká rodina, zdálo se, že je nemůže nic ohrozit.

Postupně se vraceli muži, kteří přežili frontu, ze zajetí. Ti, co byli u Američanů, na tom byli docela dobře. Hůř bylo s těmi, co šli z východní fronty. To, co Gertruda zaslechla, když vzpomínali na frontu a zajetí, ježilo hrůzou vlasy na hlavě. Gertrudě bylo tenkrát patnáct let a zdálo se jí nemožné, že by se lidé k sobě mohli chovat tak, jak o tom vyprávěli navrátilci z fronty. Jejich zubožená těla a vyděšené, seschlé obličeje ale potvrzovaly, že mluví jen o tom, co viděli a zažili. Gertruda si v té době často zalezla ke kravám a tam se vybrečela. Představovala si svého otce a své bratry, jak mrznou, brodí se blátem, zabíjejí lidi jako je ona, její matka, její sourozenci. Než se vrátili muži z fronty, představovala si válku jako střílení kamsi do neznáma. Pak také z neznáma přiletí kulka a je konec. Netušila nic o zabíjení děcek, o hromadných hrobech pro hromadně zavražděné. Největší hrůzu v ní ale vzbuzovaly vzpomínky na lágry pro zajatce. Tenkrát na chvíli byla ráda, že otec a nejstarší bratři padli dřív a nemuseli zajateckou hrůzu prožít.

Jak se schylovalo k roku čtyřicet osm, přibývalo v Gertrudině příbuzenstvu touhy po vystěhování do Německa. Dva z matčiných bratrů s rodinami to udělali. Měli strach z komunistů, báli se, že se znovu ocitnou kdesi v lágru a živí už odtud nevyjdou. Loučení bylo smutné, plné úzkosti, protože nikdo netušil, kdo dělá dobře, jestli ten, co odchází, nebo ten, co zůstává.

Roky plynuly a přinášely zase jen dřinu a víru v lepší budoucnost.

V padesátém pátém roce se Gertruda vdávala. Tehdy poprvé přijeli na návštěvu příbuzní z Německa. Přijeli autem a přivezli spoustu krásných dárků a marky. Gertruda si vzpomínala na srdečnost onoho setkání a na krásné chvíle s celou širokou rodinou. Odpoledne snesli židle do sadu a nechali se všichni vyfotit. Fotografie dodnes visela na zdi Gertrudina pokoje. Tehdy Gertruda také poprvé dostala velkou černou plechovku mleté kávy. Černá plechovka se zlatými nápisy byla krásnější než cokoliv, co Gertruda měla doma. Vystavila si ji proto do vitríny a každou neděli z ní vařila kávu. V té kávě byl uložen lepší svět, kde se nedřelo do úmoru, kde se nepočítal každý halíř, kde se netřela bída s nouzí. Svět, kam Gertruda chtěla dojít.

Příbuzní pak jezdili už častěji. Pokaždé přivezli dárky a Gertruda mezi nimi vždy našla velkou černou plechovku se zlatými nápisy. Starou pak uložila na půdu a novou vystavila do vitríny.

Roky vařila nedělní kávu, sen o lepším životě a naději.

Koncem sedmdesátých let si její syn přivedl domů nevěstu. Gertruda napekla koláče, uvařila slavnostní oběd a po obědě samozřejmě fajne kafe z Německa. Nevěsta ale kávu zamíchala, jednou se napila a hrnek nechala stát. Gertruda tenkrát neřekla nic, ale to, že kávu nechala stát, se jí hluboce dotklo. Nevěsta pak už vždycky chtěla radši čaj. Gertruda jí ho vařila se skřípáním zubů. Nevěsta nebyla z Prajzské a o kávě, kterou vařila Gertruda, prohlásila, že je kyselá a nevoní. Nevěsta si doma, jak Gertruda později zjistila, vařila jen čerstvě mletou českou kávu.

Gertruda pak chuť své kávy často zkoumala. Možná měla nevěsta pravdu. Káva byla nakyslá a voněla jinak, než káva z Čech. Gertruda na ni ale nezanevřela. V její chuti a vůni byla fantazie i jistota života. Padesátá léta a první černá plechovka se zlatými nápisy, sen o radostném životě v blahobytu, rodina, která se sešla u velikého stolu, láska a soudržnost. Tohle v jiné kávě nebylo.

Gertruda dopila svou nedělní kávu a odnesla hrnek ke dřezu. Umyla ho, utřela, uklidila a pohlédla na plechovku ve vitríně. Už teď se těší na další neděli. Usmála se. Zase bude fajne kafe.

 Eva Tvrdá,
povídka z knihy Dědictví

Reklama
SDÍLET