Džem z jeřabin (8)

Zdroj: Eva Tvrdá

15 Nevyhnutelnost. Jediné slovo, se kterým se mohla plně ztotožnit.

Reklama

Stála spolu s Eduardem opřená o zábradlí před Národním muzeem, pozorovala velkoměstský ruch na Václavském náměstí a myslela na to, že právě teď, v tuto chvíli, svět vypadá krásně. Mají volno, bydlí u přátel v Praze a vypadají jako dokonalý pár. Muzea, galerie, divadla, procházky starou Prahou, obědy v Obecním domě, odpolední káva ve Slavii, večeře u přátel. Kolikrát si už tohle dopřáli? Jednou za pár let rozmazlovali své životy několika dny ve velkoměstě. Několik dní, kdy nezáleželo na ničem, několik dní, kdy bylo důležité jediné: cítit se dobře.

Dotýkala se loktem Eduardovy paže, vnímala jeho blízkost, jeho vyrovnanou spokojenost, jeho sílu. Nevyhnutelnost. Eduard, děti, Únor. Síly, se kterými se nedalo bojovat, síly, proti nimž neexistovala obrana. Musela je respektovat a musela je přijmout. Eduarda milovala a tahle láska ji zotročila. Děti přišly samy a ona byla jediná, kdo se o ně mohl postarat. Únor jim všechno vzal a nic nepřinesl. Skutečnosti, se kterými se nedalo hnout.

Auta a tramvaje jezdily všemi směry, davy lidí se táhly bezcílně náměstím. Marii fascinovaly počty velkoměst. Ztrácet se v anonymitě davu, být nikým, svěřit se do rukou náhody, alespoň na chvíli dýchat bez dohledu, svobodně a přirozeně, hledět na staré domy, zhlížet se v secesních zrcadlech, nechávat se obsluhovat, kouřit cigarety, hledět oknem kavárny k Vltavě. Prchavý sen, živina pro řady všedních dní.

Rozhodla se, že už nebude pracovat s Eduardem. Ve městě měli otevřít cukrárnu, Marie si zažádala o místo prodavačky a bylo jí vyhověno. Eduard ještě neví, že od něj za pár týdnů odejde. Jen z práce, ale to zatím stačilo. Byli zvyklí trávit spolu dny i noci a teď tomu bude jinak. Doufala, že se to Eduarda dotkne, že mu bude její odchod nepříjemný. Chtěla mu ublížit. Připadalo jí to nízké a hloupé, ale nedokázala si pomoci. Důvěrné pouto bylo zpřetrháno, možná ho znovu navázali, ale bylo na něm plno uzlů. Už mu nevěřila.

Eduard si zapálil cigaretu. Vysoký, štíhlý, v dlouhém šedivém kabátě a v klobouku vypadal, jako by vypadl ze starých dob. Černobílý film, pomalu blednoucí, černá i bílá šednou, obraz ztrácí pevné kontury…

Bude svět jednou jedno velké město? Barevné, páchnoucí a dynamické? Určitě ano. Až vypadnou ze záběru postavy jako je Eduard a ona sama… Už teď je všechno odporně kolektivní, což teprve za dvacet, třicet let…

Marie se otřásla. Znovu na ni sáhla neviditelná ruka nevyhnutelnosti.

Její rodný statek, obrovský a bohatý, skončil celý v JZD. Dlouho se zdálo, že žádné družstvo u nich nevznikne, bylo založeno čtyřikrát, pokaždé se rozpadlo a znovu se hospodařilo soukromě. Jenže loni, loni nastal zvrat. V noci zastavilo tmavé osobní auto u statku jejich souseda Poruby. Marie s Eduardem se vyplížili na půdu a vikýřem opatrně vyhlíželi na dvůr sousedů. Porubův statek začínal květinovou zahradou, poschoďovým stavením a velkou vstupní bránou hned za jejich domem s provozovnou a táhl se daleko, daleko za jejich malé město. Zahrady, polnosti, lesy. Tu noc vytáhli sedláka Porubu z postele, zmlátili ho a potlučeného zavřeli do tmavého osobního auta, které zastavilo na ulici před vraty statku, a odvezli ho pryč. Už víc než rok ho nikdo neviděl, nikdo nevěděl, co se s ním děje a kde je. Stará Musilová z uličního výboru prohlásila veřejně ženu sedláka Poruby za třídního nepřítele a jeho děti byly proklety. Marie si tehdy na půdě představila svou sestru Annu a svého bratra Josefa. Žili se svými rodinami a s matkou na rodném statku a hospodařili na něm. Jako by nestačilo, že přišli o všechno oni, Eduard a Marie, teď byli na řadě její sourozenci. Radila se s kartami, doufala, že budoucnost nebude tak černá jako chvíle na tmavé půdě během Porubova zatčení. Jenže karty jí nedávaly naději. Zase tady byla nevyhnutelnost.

Brzy po Porubově zatčení bylo družstvo založeno, dokonce dost rychle. Poruba totiž nebyl jediný, kdo zmizel. Spolu s ním se slehla zem po celé rodině Moravců. Jejich statek stál osamocen za městem a po oné noci zůstal prázdný a zapečetěný a nikdo neměl odvahu ptát se, kam se poděli jeho majitelé.

Co bylo horší? Zůstat zaměstnancem na svém vlastním majetku, nebo zmizet ve chřtánu státní bezpečnosti? Jak jen si mohl Eduard myslet, že tahle doba nebude mít dlouhého trvání… Brzy tomu bude deset let, co se Gottwald chopil moci. Sám už byl po smrti, ale jeho dílo žilo dál.

Praha vypadala svobodněji než její kraj. Zdálo se jí, že je centrální moc stále víc a víc šněruje. Poslední svoboda zůstala v kostele, ten ale Marie už dávno opustila. Takže zbýval jen její obývací pokoj s těžkými záclonami, malou zimní zahradou, kulatým stolem a čtyřmi židlemi s vysokým opěradlem, gaučem a dvěma křesly, malým kulatým stolkem a stojací lampou s velkým stínidlem, tmavým nábytkem z ořechového dřeva, skříní s Eduardovými puškami a piánem. Koupelnu a letní kuchyň jí taky nikdo nezrušil. Stejně jako výlety do Prahy. Na Vídeň a Berlín už mohla jen vzpomínat, ale Praha, Praha jí občas ležela u nohou. Jako teď. Po Václavském náměstí proudily davy lidí a kolony aut. Eduard dokouřil cigaretu a nabídnul jí rámě. Zavěsila se do něj. Byl čas zajít si na kávu do Slavie.

 16 Marii se v cukrárně líbilo. Stala se svou vlastní paní, paní čokolád, zákusků a zmrzliny. Cukrárna v její péči voněla, zářila čistotou a krajkovými záclonkami a dečkami. Chodili k ní nakupovat všichni a ona s úžasem zjistila, že k ní chodí s úsměvem, ne škodolibým, ne podezřívavým, ale opravdovým, a že se k ní chovají zdvořile. Dokázala být sama sebou a dokázala to i bez Eduarda.

Eduard dál prodával v řeznictví, jen dostal místo Marie jinou pomocnici. Zprávu o tom, že si Marie zažádala o místo v cukrárně, přijal klidně. Marie chtěla, aby se alespoň trochu zlobil, aby se cítil dotčený, aby mu bylo líto, že od něj odešla. On však její volbu pouze respektoval.

Pořád mu nedokázala odpustit. Byla mezi nimi bariéra a Marie cítila, že je to ona, kdo ji musí odstranit. Ale nedokázala to.

Končila padesátá léta a její dvě starší děti dospěly. Leo odešel pracovat do Opavy, do velkého strojírenského podniku, a Eli po maturitě utekla do Ostravy. Pracovala v kanceláři železáren, bydlela v bytě na sídlišti a vstoupila do komunistické strany. Jako by to ani nebyla Mariina dcera. Přijala novou dobu se vším všudy a ušklíbala se nad staromilstvím svých rodičů. Všechno pro ni byla pověra, všechno bylo zaostalé a směšné.

Z malého Oty rostl uličník, na kterého stárnoucí rodiče jen tak tak stačili. Přesto Oto vnášel do jejich života radost, jeho dychtivé oči, klukovské zájmy a prostořekost přinášely Marii a Eduardovi nečekané situace a stavy a to je spojovalo.

Blížil se jim padesátý rok věku a když se dívali zpátky, připadalo jim, že jejich život nebyl tak zlý.

Jen kdyby tělo nebolelo. Marii začínaly trápit bolesti zad a kloubů a zdálo se, že jejich příčinou je dávný pád z kola, pád, který mladý farář označil před lety za boží trest. Lékaři jí doporučili operaci.

Eduarda začínalo zlobit srdce a s ním cévy. Lékaři mu doporučili, aby přestal kouřit.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama