Džem z jeřabin (7)

13 Marie seděla  na mezi a pozorovala krajinu. Říjnové nebe, modré a zářivé, kontrastovalo s barevnými lesy, zoranými poli a seschlou trávou. Psal se rok tisíc devět set padesát pět a byli z nich chudáci. Dvacáté výročí svatby. Při desetiletém výročí doufala, že se svět zlepší, tehdy kolem nich byla poválečná spoušť, město zničené frontou, chudoba a zmar. Byla tehdy přesvědčená, že za deset let bude život znovu mít barvy a vůně. Deset let uplynulo a svět vypadá úplně jinak, než si představovala.

Přiložila k očím dalekohled a zapátrala po Eduardovi. Kráčel mezi ostatními členy mysliveckého sdružení klidně a sebevědomě, na nohou vysoké holínky, na sobě dlouhý zelený plášť, na hlavě klobouk. Náhle se zastavil, přiložil pušku k líci, soustředěně zamířil a vystřelil. Marie se pousmála. Přece jenom jim něco vzít nemohli. Hleděla lačně na Eduardovy ladné pohyby, na eleganci jeho chůze, pevné držení těla, vztyčenou hlavu. Jeho kabát byl omšelý, ale kvalitní látka a kvalitní střih pořád ještě byly znát, stará puška byla vycíděná a leskla se, boty znovu a znovu opravované držely ještě svůj tvar.

Možná si jen na něco hráli a možná to nemělo vůbec žádný význam.

Marie odložila dalekohled na mez vedle sebe. Bylo jí čtyřicet tři let a cítila se unavená. Často ji napadalo, že člověk je na světě přes všechny vztahy a vazby úplně sám. Byla obklopena rodinou a přáteli, a přesto cítívala ohrožení. Všechno se zdálo být tak křehké… Kdysi ji samota děsila…

Ničily ji domácí práce. Nekonečný kolotoč prádla, jídla a špíny, nekonečný boj stále se opakující, nudný, odstrašující a nezbytný. Eduard ji miloval, snažil se dělit se s ní o domácí povinnosti, měl pocit, že teď, když oba prodávají, je toho na Marii moc. Domácí práce mu ale nešly, nakonec to oba vzdali a doma pracovala hlavně Marie. Eduard občas vařil. Postupně objevil ve vaření vášeň. Objevoval a vylepšoval recepty a s chutí své výtvory jedl. Marie se dál snažila udržovat domácnost, prát a žehlit ubrusy, leštit tmavý ořechový nábytek, pečovat o porcelán a broušené sklo. Nedělní odpoledne s cigaretou, kávou ve zlaceném šálku, bábovkou na skleněném tácu s nožkou, lžičkami z kvalitního nerezu, vínem v broušeném skle a přítelkyněmi, se kterými si stále vykala, v ní rozvíjely pocit čehosi důležitého, nadčasového a krásného. Pocit čehosi, co jí v téhle době připadalo stále důležitější. Babička vždy dbala na modlení, četbu a poděkování. Stále projevovala obavy, aby nežili jako zvířata. Marii se zdálo, že doba v cosi zvířecího spěje. Všichni všem tykali, všichni všem viděli do talíře, všichni všem všechno kontrolovali a zdálo se, že všichni na všechny donášejí. Kde zůstal půvab, když idolem se stala traktoristka v montérkách, holínkách a šátku? Eli si takový idol ze školy přinesla… Kde zůstala touha, když všechno zdůvodnil stranický výbor a co nezdůvodnil, to zakázal? A svoboda zmizela, nahradila ji volba z donucení.

Dvakrát do týdne jim vpadla do krámu kontrola z města. Podezřelé živly musely mít dohled. Přicházely tři: Mariina bývalá pradlena, mladá referentka a stará Musilová z uličního výboru strany. Prošly krám a vetřely se do kuchyně, do obývacího pokoje a jednou i do ložnice. Marie zpočátku soptila, ale pak je nechala. Neměla šanci jakkoliv téhle sprostotě zabránit. Všechny tři byly důležité a povýšené a Marii velmi rychle došlo, že když je bude dráždit, můžou všichni dopadnout ještě daleko hůř. Stačila její luxusní koupelna s bílými a černými obklady a elektrickým bojlerem, splachovací záchod a letní kuchyň s elektrickým sporákem. K tomu nábytek, lustry a sklo, piano pro Eli, její oblečení podle módy… Byla si vědoma toho, že pořád má co ztratit a že je téhle sebrance vydána na pospas. Na druhé straně se mohla spolehnout, že ani její bývalá pradlena, ani stará Musilová si nenechají jen tak tuto zábavu vzít. Kdyby ji udaly, nechaly zatknout, nebo připravily o další věci, kam by chodily vyvyšovat své prázdné hlavy? Marie jim poskytovala obrovské potěšení: přicházely jako vrchnost a Marie jim posluhovala. Plnila svou úlohu dobře, a tak ji nechávaly žít.

Proto Marie trvala na vykání, na stolování, na módním oblékání, na svých dlouhých zlatých vlasech. S chladnou škodolibostí se bavila tím, jak její bývalá pradlena míchá hlučně lžičkou v šálku, jak ji nechává při pití v šálku stát a srká, jak neobratně konverzuje, jak stará Musilová ve špinavé zástěře a s vrabčím hnízdem na hlavě sedí v jejím pokoji u kulatého stolu s háčkovaným bílým ubrusem na polstrované židli s vysokým opěradlem, šmejdí očima po sekretáři s broušeným sklem a jemným porcelánem, po bohaté knihovně, po skříni s Eduardovými zbraněmi, po Elině piánu, jak se mladá referentka úzkostlivě snaží o vybrané chování, křečovitě a směšně. Věděla, že všechny tři její prostředí deprimuje, že se v něm neumějí chovat, a toho pocitu dopřávala sobě i jim. Obsluhovala je s lehkostí a samozřejmostí, přesně podle pravidel, svou přirozeností a úsměvem je sekýrovala a vracela jim pomluvy a zášť.

Po měnové reformě roku padesát tři na tom byli hmotně všichni stejně. Eduard s Marií přišli o úspory a s nimi i o naději jakéhokoliv zlepšení. I Eduard už pochopil, že nová doba je definitivní, že nezmizí. Přesto Marie cítila, že mají něco víc, něco, co se nedá vzít, něco, co se projevuje Eduardovou vzpřímenou chůzí, jejími dlouhými zlatými vlasy, stolováním a přáteli.

Byly to jen krátké chvíle, kdy si Marie svou převahu uvědomovala, ale posilovaly ji.

Seděla sama na mezi, hleděla na podzim kolem sebe, vítr jí profukoval kabát, ale slunce ještě trochu hřálo. Krása podzimního poledne. Samota ji neděsila. Začínala ji považovat za dar. Samota třídila myšlenky a ticho dovolovalo zaslechnout hlas nebes. Ticha mezi lidmi bylo čím dál míň. Kdysi ticho nacházela v kostele, teď ho nacházela jen tehdy, když byla sama. Sama se svými názory, sama se svými hodnotami a sama se svým Bohem.

14 Pýcha předchází pád. Kolikrát už tuhle větu slyšela? Byla si příliš jistá svou převahou, proto dostala úder do tváře. Aby se vzpamatovala.

Babiččina kniha a mariášové karty jí pomáhaly. Znovu pociťovala příliv energie, ve svých dnech už neviděla černobílou beznaděj, dny se barvily a měly svá tajemství. Znovu uvěřila, že dokáže překonávat překážky. Jenže překonávat překážky je něco jiného než přehlížet je. O varováních, která v kartách  viděla, pochybovala a naděje, které karty odkrývaly, glorifikovala. To nebyla cesta k uvědomění sebe sama. To byla lež, ve které chtěla žít. Lež byla přívětivá a pravda strašně bolí.

Před dvěma dny za ní přišla její bývalá pradlena. Marie z ní cítila alkohol, ale nedávala na sobě znát, jak je jí žena odporná. Zdvořile ji přivítala a obsloužila, ale cítila, že žena jí cosi přišla říct. Stály samy v krámě, Marie v řeznické zástěře za pultem, její bývalá pradlena v široké sukni a světlé halence před pultem.

„Jedno jsem vám nikdy neřekla,“ usmála se žena a zvedla ukazováček.

„Ano?“ zeptala se Marie.

„Víte, měla jsem Eduarda taky, jako vy.“

„Eduarda?“ zhrozila se Marie.

„Eduarda,“ usmála se žena. „Byl moc příjemný…,“ usmála se znovu, otočila se a s hlavou vztyčenou opustila krám.

Marie hodnou chvíli stála jako zkamenělá a nemohla popadnout dech. To si musela vymyslet, to přece není možné, opakovala si v duchu, ale jakýsi šestý smysl jí napovídal, že tohle by si její bývalá pradlena vymyslet nedokázala. Tohle musela být pravda. Představila si Eduarda ponořeného do těla téhle ženštiny a zastavilo se jí srdce. To nemůže být pravda.

Jenže to pravda byla.

Večer jí Eduard dávnou nevěru přiznal.

„Tos musel zrovna s ní?“ křičela na něj Marie.

„Stalo se,“ cedil skrz zuby Eduard.“ Je to už skoro dvacet let. Byla mladá…“

Brečela. Celý večer brečela vzteky a ponížením. Nevěděla, co ji mrzí víc. Jestli to, že jí byl nevěrný, nebo to, že se to dozvěděla, nebo to, že jí lhal. Dvacet let ji její bývalá pradlena pozorovala a smála se. To klidně mohla. Hloupá, důvěřivá a bezelstná Marie.

Odstěhovala se z ložnice do pokoje na gauč a přestala s Eduardem mluvit. Bolel ji každý pohled na něj, každá pěkná vzpomínka.

Teď, po dvou dnech, seděla u stolečku v pokoji a míchala mariášové karty. Chtěla se rozmyslet, co dál. Plná hořkosti a ponížení pohybovala se v těch nejčernějších myšlenkách.

Neviděla v kartách nevěru. Jakási nepříznivá zpráva tam byla, ale vycházely jí hlavně srdce. Copak karty lžou taky? Proč jí ukazují city, lásku, manželství a rodinu, když to všechno je právě teď v ohrožení? Bloudila očima po příznivých listech a cítila zmatek. Soukromý vesmír se zhroutil. Z trosek se na ni šklebilo peklo a ona si vzpomněla na mladého faráře. Teď viděla propast ohněm vroucí, kdež bylo kvílení, pláč, zubů skřípění a červ vždy sžírající hříšníky bez skončení. Prožívala peklo, přestože nebyla hříšnicí. Nebo byla? Měl snad mladý farář tenkrát pravdu? Možná teď sklízí jen to, co kdysi zasela… Všechno je tak složité…

K žádnému rozhodnutí nedospěla. Co taky mohla rozhodnout? Odejít? Se třemi dětmi? A kam? Domů na statek? Statek už dvacet let za svůj domov nepovažovala. Její domov byl tady, v těchto zdech, v tomto nábytku, v těchto věcech, mezi těmito lidmi. Jenže všechno bylo vystavěno na lži a na zradě. Možná jich bylo víc… Ženy byly všude a Eduard je pořád přitažlivý muž…

Její zmučená duše usínala v slzách.

V noci ji probudily doteky. Eduard za ní přišel, ulehl k ní na gauč, objímal ji, hladil a šeptal, že ji má rád. Jeho tělo jí bylo příjemné, cuchal jí vlasy a nakonec mu dovolila všechno.Když pak odešel do ložnice, znovu plakala. Cítila se uvězněná láskou k tomuto muži, slabá a bezmocná.

Ráno se přestěhovala zpátky do ložnice. Dělala všechno jako obyčejně. Starala se o děti, chodila prodávat, vařila, prala, uklízela. Po večerech si vykládala karty. Postupně si uvědomovala, že jí nic jiného než překonávat překážky nezbývá. Život jí odkryl nový rozměr: špínu kdesi v kořenech.  Přijala tuto informaci, ale kdesi hluboko uvnitř ní se cosi vyprázdnilo. Přestože si nedokázala představit svůj život jinak a bez Eduarda, nedokázala mu odpustit.

Povídka na pokračování od proazaičky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET