9 Marie seděla v kostelní lavici, naslouchala slovům kněze a cítila v zádech mráz. Zdálo se jí to, nebo opravdu mluví o ní a o Eduardovi?
Mladý kněz na kazatelně se rozohňoval nad bezvěrci a jejich ženštinami, jež se strojí a fintí, aby se zalíbily více peklu než Bohu, jež sice sedávají v kostelní lavici, ale jejich srdce jsou neupřímná životem s nevěřícím a zkažena přepychem. Ženštiny tyto pak dozrávaly pro ohně pekelné.
Marie už několik týdnů cítila, že nový farář na ni útočí. Nechápala, čím ho provokuje, čím ho dráždí, co mu udělala. Eduard byl vlažný ve víře, do kostela chodil málokdy a bylo o něm známo, že církev považuje za instituci zbytečnou a zastaralou. Starý farář měl pro jeho postoje pochopení, vždy našel cestu k setkání i k jakémusi smíru. Tento mladý horlivý sluha boží ale Eduarda vnímal jako zlo. Jeho kázání byla plná obrazů, v nichž začala Eduarda a sebe stále více poznávat. Zpočátku tomu nevěřila, ale neděli co neděli se ubezpečovala víc a víc, že útoky z kazatelny jsou vedeny proti Eduardovi, proti ní a proti jejich přátelům.
Eduard nad vším jen mával rukou. Faráře k životu nepotřeboval a považoval je ve velké většině za tupce. Marie se však trápila. Od raného dětství hluboce věřila v Krista a jeho milost, farářovy útoky si nedokázala vysvětlit. Ano, nosila drahé kožichy a šperky, její dlouhé zlaté vlasy byly vždy upravené a zářivě se leskly, ručně šité boty měly vysoký podpatek a elegantní tvar, šaty si ráda zdobila módními výstřelky – a to byl hřích? Jejich peníze byly poctivě vydělané, pracovali od rána do noci, i o sobotách, a to, že měli rádi hezké věci a veselé lidi nikomu neškodilo. Nebo ano? Lidská závist tady vždycky byla, ale poskytovali přece služby lidem z města, zaměstnávali lidi z města, žili tady jako každý jiný.
Mladému knězi vadili.
Marie se přestávala těšit na nedělní mše. Už v sobotu odpoledne ve vaně přemýšlela nad tím, co bude obsahem nedělního kázání. V několika posledních týdnech si připadala po nedělním kázání špatná – pyšná, smyslná, nestydatá, marnivá… Každou neděli otvíral v kostele na mši ďábel propast ohněm vroucí a zatracené zavíral do jámy horoucí, kdež bylo kvílení, pláč, zubů skřípění a červ vždy sžírající hříšníky bez skončení. Marie věděla, že tím hříšníkem je ona sama, netušila proč, ale cítila živě oheň vroucí, jámu horoucí a kvílení, pláč a zubů skřípění. Mladý kněz jako by cítil její úzkosti, ještě spokojeně přidával na síle. Marie s obrovskou lítostí vzpomínala na starého kněze, na jeho vlídná slova, na mír, který se v ní každou neděli na mši rozlil, na pokoru, s níž přicházela domů, na radost, s jakou připravovala nedělní oběd, na vděk za všechny boží dary, kterých jim bylo dopřáno.
S novým knězem přišly nové pocity a Marie se jich bála. Vyháněly ji z kostela, zneklidňovaly ji, místo pokory cítila vzdor, místo radosti úzkost, místo vděku provinění. Hledala útěchu v modlitebních knížkách a modlitbách jen tak pro sebe, ale harmonii a mír hledala marně. V jejím srdci byl hněv.
Před dvěma týdny, když jela na zkoušku ke švadleně, spadla z kola. Potloukla se ošklivě, dokonce ležela tři dny v posteli. Měla pocit, že už se ze svých bolestí nikdy nevyhrabe.
Když po úraze přišla na mši, vyslechla si slova o božím hněvu a trestu a bolesti, o úrazech a pádech a o hledání pokory. Nejdřív v ní kněz vzbudil sebelítost. Chtěla se vrátit ke krásným chvílím v kostele, které ji povznášely a dávaly jí sílu, věděla ale, že její touha je marná. Mladý kněz před ní zabouchl dveře k nebesům, vystavil ji na pranýř a vykázal do pekla. Bolelo ji z toho v hrudi a několikrát kvůli tomu v noci plakala.
Teď zase sedí v kostelní lavici a zase poslouchá, jak je špatná a jak špatný je její Eduard. V lavici vedle ní sedí Václav s Katarínou. Přijel jen na návštěvu, ale nezapomněl do kostela zamířit. Modlí se a září pýchou a mladý kněz ho chválí. Nezapomněl na svou křesťanskou povinnost a přišel se svou ženou na nedělní mši.
Václav byl, dle mladého kněze, Bohu milejší než ona sama a Eduard.
Marii se zdálo, že se ocitla ve zlém snu. Jako by všechna pravidla, která znala a která jí dobře sloužila, přestala platit.
Psal se rok tisíc devět set čtyřicet šest a život nabýval nových rozměrů.
10 Marie přestala chodit do kostela. Přestala poslouchat štvavá kázání, odvážila se vzdorovat. Vždyť jaký může být Bůh, který má raději Václava než ji a Eduarda?
Václav začal být ke Kataríně hrubý a neskrýval to. Marie jednou v očích Kataríny zahlédla, přestože se usmívala, strach. Tchán Václava několikrát napomenul a Eduard se tvářil zle, ale Václav se jen smál. Po pár dnech i s Katarínou zmizel znovu na Slovensko a nechuť k němu opadla.
Marie ale nezapomněla.
Dál se věnovala své rodině, své práci, svému zevnějšku, svým přátelům. Jen kostelu se vyhýbala. Doslechla se, že kněz kázání proti ní a Eduardovi ještě vystupňoval, ale po několika týdnech ochabnul. Marie si místo kázání četla a hledala rovnováhu jinak než dřív. Dařilo se jí to. V zimě se s radostí halila do svého kožichu z ocelota, s rozkoší si natahovala nylonky, s lehkostí gazely našlapovala v ručně šitých botách na podpatku, s pocitem blaha navštěvovala místní kadeřnictví, aby udržovala zlato ve svých dlouhých vlnitých vlasech. Cítila se svobodná.
Život se dostával do předválečných kolejí. Lidé pracovali a doufali, válečné jizvy se pomalu vytrácely. Znovu se otevřely školy a Eduard doufal, že Leo půjde studovat. Pracovali od rána do noci a šetřili na budoucnost. Byli si vědomi svého štěstí, neboť během války o nikoho a o nic nepřišli.
Zdálo se, že je jim osud nakloněn.
V létě roku tisíc devět set čtyřicet sedm Marie znovu otěhotněla.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
