Džem z jeřabin (4)

7 Řeka tiše plynula v horkém srpnovém odpoledni a voněla. Větvičky vrb a olší šuměly nad hladinou, propouštěly slunce k vodě a lámaly jeho ostrý svit do mihotavých her světel a stínů. Marie plavala s proudem řeky, líně protahovala ruce a nohy a vychutnávala každým pórem těla vodu. Eduard plaval vedle ní. Usmívali se na sebe a směřovali ke splavu.

Byla válka, ale právě teď to nikde nebylo vidět. Děti nechali sedět na dece uprostřed louky, řeka volně plynula, lesy dýchaly stínem, nedělní odpoledne rámovalo idylu tichem.

Neděle. Sváteční klidný den, k němuž směřoval celý týden už od svého pondělního začátku. Neděli předcházelo sobotní odpoledne a v něm koupání, mytí vlasů stříhání nehtů, bílá káva, čerstvé buchty a lenošení s knihou. V sobotní podvečery Marie i Eduard četli. Eduard české knihy a české autory, Marie četbu střídala – někdy četla knihy psané v češtině, jindy knihy psané německy. Eduard večer odcházel do hospody hrát karty a ona doma četla, malovala, nebo snila.

V neděli ráno vstávala brzy, připravovala oběd a pak se strojila – oblékla si nejlepší šaty, punčochy, obula lodičky, načesala své zlaté vlasy, připnula šperky, vzala si elegantní kabelku a šla do kostela. Nedělní mše v sobě měla velkou sílu. Varhany, modlitby, kázání. Nedělní očištění duše, jež od nepaměti prodělávala. Zlatá hlava skloněná pokorně v modlitbách, šeptající rty, sepjaté ruce, pocit světla a ticha odplavující napětí. Posílena nedělní mší vracela se domů a dokončovala oběd – hovězí vývar s játrovými knedlíčky, vídeňské řízky, bramborová kaše a kompot. Nejlepší den týdne, nejlepší oběd týdne a pak odpoledne vyplněné zábavou. Jako dnes, srpnová neděle u řeky.

Doplavali ke splavu. Pohlédli na sebe a rozesmáli se. Dnes nebudou plavat zpět proti proudu. Vylezli z vody na břeh a pěšinou kolem řeky se vydali zpět. Marie hmatatelně cítila, jak je šťastná. Štěstí to bylo nepatřičné – byla válka a vrcholily žně, ale nic z toho se jich netýkalo. Jejich život cosi neviditelného chránilo.

Došli na louku ke svým dětem. Leo už měl sedm let a Eli pět. Oba měli plavé vlasy po Marii. Krásné zdravé děti.

Marie se v duchu pokřižovala a vyslala dík k Andělu Strážci. V tom odpoledním jasu a tichu cosi doutnalo.

„To šampaňské, co jsem dostal, schovám,“ řekla Eduard.

„Proč?“ podivila se Marie.

„Schovám ho na konec války. Vypijeme ho, až tohle všechno skončí.“

Marie neřekla nic. Pochopila, že i Eduarda se zmocňují podivné pocity. Ve středu ho navštívil přítel ze studií. Byl lékařem v Ratiboři a přijel na krátkou návštěvu k rodičům. Přivezl jako dárek láhev šampaňského a k tomu jakýsi nesrozumitelný neklid, jako by věděl něco, co mělo zůstat utajeno. Celý večer popíjeli šnaps a vzpomínali. Když se loučil, řekl:

„Máš štěstí, že jsi Čech, tohle nedopadne dobře…“

Eduard ho poplácal po zádech a poznámku přešel. Marii ve středu večer připadalo, že Eduard slova svého přítele nevnímal. Teď si nebyla jistá. Klekla si na deku k dětem a rozbalila balíček buchet a balíček řízků. Usadili se pohodlně kolem ubrousku s buchtami a řízky a spokojeně svačili. Hleděli na řeku, nechali na sebe svítit slunce, vzduch voněl, stromy šuměly a líná nádhera se pomalu táhla k večeru.

A po neděli, jako každý týden, přišlo pondělí.

8 Dny, měsíce a roky plynuly v práci, každodenních starostech a svátečních radostech a skoro nepřehledně. Marii se zdálo, že se vdávala nedávno, že nedávno porodila první, poté druhé dítě a najednou tady bylo jaro roku tisíc devět set čtyřicet pět a s ním desáté výročí svatby. Za deset let se svět převrátil vzhůru nohama.

Když se před deseti lety vdávala, svět vypadal jako zabalený do lesklého dárkového papíru. Teď byl rozbalený, obnažený a bolavý.  Co všechno se za tu dobu stalo… Václav se svou usměvavou tváří a ostrýma očima znásilnil Annu a pak si na Slovensku v kostele vzal Katarínu, před Bohem a před lidmi, s usměvavou tváří a násilím v kalhotách. Anna se taky vdala. Má dvě děti a ve tváři věčný stín onoho nedělního odpoledne. Václav žije spokojeně na Slovensku, má dva syny a všechno kolem něj vypadá dokonale a záviděníhodně. Skryté násilí. Před deseti lety netušila, že existuje a že může být blízko, zlo vypadalo vzdálené a domnívala se, že se lze před ním ochránit.

Několikrát cítila silné nutkání říct všechno Eduardovi, ale nikdy to nedokázala. Měla strach všechno rozvířit, bouře mohla znovu zasáhnout Annu. A tak mlčela a starala se, aby byla vždy od Václava co nejdál. Nesnášela jeho pitvoření, jeho oči, jeho brýle, jeho spokojenost, jeho způsoby. Dokonce cítila odpor i k jeho dětem. Jen Kataríny jí bylo líto. Tmavovlasá modrooká mladá žena asi netušila, že nadějný svědomitý úředník si bere násilím, čeho se mu zachce. Nebo už to věděla? Marie se nedokázala rozhodnout, co by pro Katarínu bylo lepší.

Někdy Marii napadlo, jestli v Eduardovi není totéž. Jsou to přece bratři… Někdy si pátravě prohlížela svého starého tchána a dumala nad tím, jestli je možné, aby stejnou zrůdností trpěl i její malý Leo. Takové myšlenky ji děsily, ve chvílích, kdy přicházely, se vroucně modlila a myslela na to, že Eduarda miluje. Věřila ve všemocnou sílu lásky.

Jenže se blížila fronta a s ní otevřené zlo. Doufala, že ji před Rusy zachrání to, že Eduard je Čech. Jenže jejich okolí takové štěstí mít nebude.

Byla by si pomyslela před deseti lety, že z jejího malého města zmizí téměř všechno, co měla ráda? Ulice většinou zely prázdnotou, až příliš často potkávala válečné invalidy, obchody nabízely pochybné zboží a každé setkání mělo v sobě stopu strachu, zmatku a neklidu.

Marie doufala, že za dalších deset let bude svět zase lepší, že se do ulic jejího malého města vrátí život, přibude mladých zdravých lidí a obchodů s pestrou a voňavou nabídkou, že se zase bude hrát ochotnické divadlo, zpívat a tančit a cestovat. Chtěla znovu vidět Berlín, Vídeň, Prahu, možná by se mohli vypravit i do Paříže…

Když se fronta přiblížila na doslech, měli všichni jen jediné přání: přežít. Němci popravovali za vše, co se jim jen trochu nelíbilo, vše považovali za zradu. Někteří známí před frontou utekli, Marie netušila kam. Ti, kteří zůstali, čekali, co bude.

Jsme jako ovce, pomyslela si mnohokrát Marie, čekáme, co bude, a neděláme nic, vůbec nic.

Jenže ji nikdy nenapadlo, co by mohla udělat.

A pak to přišlo. Střelba, výbuchy, rachot vojenské techniky, prach, křik, tříštící se sklo, hroutící se zdi a vojáci. Křik znásilňovaných žen, mrtvoly v ulicích, smutek a zmar.

Eduard ji ochránil. Ji i její děti. Unikli násilí, rabování a veřejnému ponižování. Tchán si vzpomněl na ruské věty, kterým se naučil na ruské frontě během předchozí války, a vyhrknul je na vojáky. Eduard se usmíval, mluvil spisovnou češtinou a hostil vojáky posledními zásobami. Rusové se jejich domem jen protáhli a zmizeli.

Nemohla uvěřit tomu, že vyvázli tak lehce. Žádná z bomb nespadla na jejich dům, nikdo jim nic nevzal, nikdo jim neublížil. Marie děkovala Andělu Strážci mnoha modlitbami. Že by opravdu byli pod zvláštní ochranou? Marie měla pocit, že něco není v pořádku…

Večer Eduard nachystal skleničky a otevřel láhev šampaňského. Marie se těšila, až zátka tiše uvolní cestu šumivým bublinkám a víno napění do číší. Zátka však neuvolnila výbuch bublin a víno nezapěnilo. Páchlo a mělo odpornou chuť.

Eduard zmateně hleděl do sklenic a Marie dostala strach. Oslava lepších dní a nového života skončila dřív, než začala.

Rozpačitě vylili zkažené šampaňské do dřezu a nalili si trochu bílého vína. Vypili ho, i když jim připadalo příliš kyselé.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET