Džem z jeřabin (3)

5 Václav výmluvně hleděl na buchty před sebou.

„Mám ti zabalit buchtu?“ zeptala se Marie.

Václav spokojeně přikývl.

Seděl na místě, na kterém před mnoha a mnoha lety utěšovala drobnou a křehkou Annu. Nikdy mu neřekla, že o jeho hrůzném činu ví.

Marie své první těhotenství prožila v mukách. Nikomu se nemohla svěřit. Každé prozrazené tajemství se rozšíří. Stačí chvilka slabosti a nic se nezachrání.  Anna k Marii denně chodila. Sedávala na pohovce a mlčela a Marie mlčela s ní. Ranní nevolnosti, kuchyňské pachy, zvracení, úzkosti. Dědičný hřích.

Vdaná žena se zdála být svou vlastní paní, zaopatřenou, vymezenou, jistou. A pohled zevnitř? Dřina, starosti, věčný strach z těhotenství, nevolnosti, bolest. Ženy, které se nikdy nevdaly, se trápily také. Chyběl jim muž, jeho síla, jeho vášeň, jeho touha, jeho rozhodnost. A chyběly jim děti, jejich měkká tělíčka, bezelstné úsměvy a slzy, každodenní důkaz toho, že život má smysl.

Marie hleděla na Václava a uvědomovala si, že nic složitějšího než život neexistuje. Neprokoukneš, nevyzraješ, nevyhraješ. Nakonec jdeš stejně tak, jak je třeba. Nejjednodušší je najít svou cestu a přijmout ji. Ale hledání je tak těžké…

Anna po třech týdnech začala krvácet a krev odplavila nejtěžší starosti. Vrcholily žně a radost z dobré úrody a bezedná dřina Annu očistily. Během několika dnů vyspěla v ženu. Vážnou, zamlklou a rozumnou. O znásilnění už pak nikdy nemluvily.

Loni Anna umřela a své tajemství si vzala do hrobu.

Marie hleděla na Václava. Byla v pokušení vmést mu Annin příběh do spokojené tváře. Zdalipak paměti poštovního úředníka zachycují i to dávné nedělní odpoledne? A kolik takových odpolední a žen ve Václavově životě bylo?

Annina krev tehdy odplavila Mariiny černé myšlenky. Zklidnila se. Ranní nevolnosti postupně zmizely a Marie přijala svůj stav. Vzpírala se, ale tělo si nakonec vynutilo odříkání většiny toho, co ji těšilo.

Cigarety. Marie milovala neděle, kdy se z ní stala elegantní dáma s blond vlasy a cigaretou. V době, kdy byla těhotná, jí tělo nepatřilo. Patřilo komusi neznámému, kdo rostl a sílil v jejím břiše a od prvního okamžiku jí diktoval. Nekouřila.

Káva. Ten malý neznámý kávu nesnášel. Zvracela ji. Nepila tedy kávu.

Šaty. Už po dvou měsících se její šaty podle módy napínaly ve švech přes boky, přes břicho a přes prsa. Musela je odložit do skříně a nosit neforemné volné oblečení, v němž marně hledala oslnivou ženu, kterou ještě nedávno bývala.

Divadlo. Byla hvězdou místního ochotnického divadla. Dostávala nejlepší role – to kvůli svým krásným vlasům, plným rtům a výrazným očím. Taky uměla zpívat a tančit… S divadlem byl konec.

A tanec… Milovala plesy – hudbu, víno, tanec, krajkové šaty, plesové účesy. Celou plesovou sezónu proseděla doma a ptala se sama sebe, protože neměla odvahu o svých pocitech mluvit nahlas, zda život už vždycky bude takový – práce, únava, povinnost. Mladá žena, kterou tak dobře znávala, byla pryč, místo ní se objevila neznámá matróna, které se bála.

Po večerech malovala a kreslila a u práce si zpívala. Alespoň to jí zůstalo.

Marie těžce vstala od stolu a dopajdala ke kredenci. Odkudsi vylovila papírový ubrousek a zamířila znovu ke stolu, aby Václavovi zabalila zbytek buchet.

Dlouho, předlouho trvalo, než se k ní ta zářivá blondýna vrátila. V dubnu se narodil Leo. Šestinedělí bylo k nepřečkání. Pak ale přišly křtiny a odkudsi se zářivá bytost vrátila. Marie si celý život ten okamžik pamatovala.

Stála v ložnici před velkým zrcadlem, nanášela si na rty růž a najednou se jí zdálo, že žena v zrcadle je jí blízká. Nebyla to děsivá matróna, ani ztřeštěná holka. Těhotenství a porod z ní nevyrvaly podstatu. Postavu měla plnější, oči hlubší a vlasy delší. Domem zněly hlasy hostů v slavnostních šatech, z kuchyně voněl hovězí vývar s játrovými knedlíčky a smažené řízky, v chladírně mezi uzeninami čekaly velké bílé dorty.

Těšila se do kostela, těšila se z tělíčka zabaleného do krajek, cítila Eduardovu radost a slavnostní náladu. Věděla, že Eduard se těší, až se po dlouhé době zase budou milovat, a těšila se s ním.

Marie zabalila Václavovi do ubrousku dvě tvarohové buchty a vyprovodila ho. Byl nejvyšší čas rozvařit jeřabiny.

6 Jeřabiny se červenaly na stole a dráždily svou nahořklou vůní. Nebyla výrazná, ale Marie ji cítila. Měla v ruce poměr jablek, jeřabin a cukru svého džemu. Suroviny nevážila, dala do hrnce přesně tolik, kolik se jí zdálo třeba, a tak měl džem každý rok jinou chuť. Byla to věštba. Někdy vyrobila džem sladký, to ji čekal rok bez problémů, ale možná nudný, jindy byly chutě vyvážené. Nejlepší bylo, když převážila chuť jeřabiny, to byl rok pak pikantní. Pokud se do chutě dostalo příliš mnoho jablka, vznikla unylá pomazánka a s ní přišel i unylý rok. Jen jednou se džem nevyvedl. Jeho chuť byla hořká a protivná a Marie v tom roce odvrhla staré zvyky. I džem přestala vařit. Jak dlouhá byla její éra bez džemu z jeřabin? Dvacet let? Asi tak…

Začala trhat kuličky jeřabin a házet je do velkého kovového síta. Kuliček bylo hodně a připomínaly děti. Veselé, užvatlané a vyčerpávající děti. Provázely Marii celý život. Když v první světové válce padl její otec, matka se znovu provdala. Neměla jinou možnost, obrovský statek nemohl zůstat bez hospodáře. Novému muži rodila její matka další děti. Každý rok. O děti se starala jako nejstarší dcera Marie. Už od svých deseti let měla na krku mimina, později batolata a pak neposedná a neposlušná děcka. A  tak to bylo až do svatby. Krátce po svatbě otěhotněla, porodila syna, pak dceru a pak ještě jednoho syna. A všechny její děti měly také děti, takže měla kolem sebe sedm vnoučat.

Oranžové kuličky zaplnily síto. Marie je důkladně propláchla a vysypala do velikého hrnce. Přiložila do kamen, vrátila se se sítem ke stolu a pokračovala v trhání jeřabin.

Děti – to byla práce na celý úvazek, ve dne i v noci. Práce a práce a starosti a starosti. Do toho statek s kravami a koňmi, drůbeží a prasaty a neúprosným ročním chodem. I kdyby smrt a nemoc seděly na každém rohu, na jaře se muselo zasít a v létě a na podzim sklidit.

Marie se těšila na život s živnostníkem, zdálo se jí, že práce kolem výroby a obchodu nebude tak vyčerpávající. To se jí ale opravdu jen zdálo. Když svůj nový život poznala důvěrněji, zjistila, že taky není nic jiného než dřina. Mohli polevit, ubrat, ale když člověk sleví ze svých zásad a možností, může spadnout třeba až na dno a ze dna se těžko zvedá. Živit děti, dědu na odpočinku, pečovat o dům, o krám, o výrobnu… a taky o sebe…

Síto se znovu zaplnilo a Marie jeřabiny znovu proprala a vysypala do hrnce. Když jich bylo akorát, postavila hrnec na horkou plotnu a přiložila. Po chvíli jeřabiny u dna lehce syčely. Promíchala je vařečkou a nechala je zase chvíli být, pak postup opakovala. Trvalo dlouho, než je rozvařila. Námaha ale vždycky stála za to. Ostrá vůně a chuť dráždily Marii k úsměvu. Mívala ráda rána s bílou kávou a starým rohlíkem namazaným džemem z jablek a jeřabin. Sedávala u stolu v kuchyni a sledovala ulici před domem. Někdy viděla ulici v reálném čase, někdy cosi proskočilo a vzpomínky pohled protáhly do minulosti.

Jeřabiny byly rozvařené.

Stáhla hrnec z kamen a odnesla ho do letní kuchyně s elektrickým sporákem, aby tam jeřabiny nechala vychladnout.

Usedla za stůl a zahleděla se oknem přes skleněnou verandu ven do ulice. Když se vdávala, stál ve výhledu malý domek, v němž býval krám, kolem jezdily selské vozy nahoru do statku. Nad cestou do statku se tyčila kamenná zeď, která zpevňovala břeh. Nade zdí měla žena sedláka Poruby bohatou květinovou zahradu. Marie jí zahradu záviděla. V areálu výrobny uzenin a zpracování masa nebyl pro zeleň prostor. V obývacím pokoji měla před oknem malou zimní zahradu z pokojových rostlin a v létě měla za okny truhlíky s ostře červenými muškáty. To bylo vše. Zahrada nad ulicí od jara do podzimu hýřila barvami a přitahovala Mariinu duši – stýskalo se jí, byla ze statku. Chyběl jí volný prostor, pohled přes pole a louky k lesům, vůně hlíny. Zahrada v sousedství v ní vyvolávala stesk, touhu vzlétnou a nadechnout se. Touhu vystřídal úsměv, protože tato každodennost patřila vzpomínkám. Na konci ulice stál  velký dům s lacinými byty. Ulice, která se za její život proměnila tak, jako se proměnil celý svět.

Byl teď svět lepší? Krám byl zbouraný a sousední statek chátral. Jen velký dům na konci ulice žil svůj život tak jako kdysi. Vydělat si a užít. Marie se ušklíbla. Aby byl svět lepší, museli by být lepší lidé, kteří v něm žijí. Jenže lidstvo touží po jediném: udávit se vlastní chamtivostí. Marie s odporem pozorovala, jak prodavačky v krámě dvakrát denně pijí kávu se šlehačkou. Není lepší denně v práci trocha vody a  vídeňská káva jednou za čas a pořádně? Porcelán, ubrus, hezké oblečení, milá společnost… Přecpat se, udávit a nevšimnout si, že existuje něco jako krása… Krása je křehké zboží a potřebuje péči. Jemnou, soustavnou a citlivou.Jenže druhá polovina dvacátého století nabízela spíš krumpáč, rány, násilí. Ve jménu pokroku, vědy, techniky a lepších zítřků plné břicho a prázdná hlava.

Marie se ošila. Zase na ni jdou chmury. Všichni přece hledáme ztracený ráj. Usmála se. Před očima jí vytanuly Bruegelovy obrazy plné pitoreskního hemžení, zvědavých obličejů a strachu o vlastní břich. Ráj má zřejmě mnoho podob…

Jeřabiny vychladly. Marie je rozemlela strojkem na maso a dřeň vložila do velkého kastrolu, přihodila k ní kousky jablek a postavila kastrol na plotnu. Kamna sálala teplem a ovoce zanedlouho začalo houstnout v kaši. Marie svědomitě kaši míchala, a když se pořádně rozbublala, začala do ní přihazovat po lžících cukr. Dům pomalu zaplavovala božská vůně.

 Povídka na pokračování paní Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET