Džem z jeřabin (2)

3 Pravá káva dřív bývala za odměnu. Nedělní odpoledne, vůně kávy a cigareta. Neděle mívaly chuť Vídně – vídeňský řízek a vídeňská káva a k tomu dobrá společnost. Dnes už nikdo nepochopí, že si Marie se svou nejlepší přítelkyní celý život vykala. Jak by mohli pochopit potomci soudružských poměrů, co je úcta, láska a noblesa? Všichni si tykají, lezou si vzájemně po zádech a jdou si po krku. Všechno, co život dělalo vzácným a krásným, poplivala a zostudila chátra. Ať žije dvacáté století! Století bez předsudků, bez morálky, bez páteře. Člověk je osvobozen. Každý se musel naučit s novou svobodou žít.

Marie se pokoušela udržovat život v kráse a vzácnosti, a tak si nadále nad vídeňskou kávou  se svou nejlepší přítelkyní vykala. Možná proto teď Marii chůze bolí, nepřipojila se k duchu doby a nešla vesele s průvodem do ráje. Pěstovala navzdory době svůj soukromý ráj.

Teď bude pít kávu s Václavem. Podivná společnost. Kávu už většinou pila bez šlehačky a cigaretu si k ní zapálila naposledy před dvaceti lety. Přesto byla v kávě i nadále zakleta velkoměsta, jejichž atmosféru milovala. Svou vášeň sdílela s Eduardem. Vídeň, Berlín, Praha… Nakonec jim zbyla jen ta Praha, ale zůstala velkoměstem, alespoň trochu, až do konce. Postávali před Muzeem a pozorovali velkoměstský cvrkot, táhli se pomalu Václavským náměstím, pak na oběd do Obecního domu a na Staré Město, Karlův most a Hrad. Odpoledne káva ve Slavii. Jediná slušná kavárna v zemi, kavárny zakázali a zrušili zřejmě spolu s vykáním.

Nasypala do zlacených šálků kávu, stáhla konvici s horkou vodou z plotny a kávu zalila. Dráždivá vůně kávy se rozlila kuchyní a vmísila se do vůně nakrájených jablek a čerstvých jeřabin. Nemotorně přenesla šálky jeden po druhém na stůl. Podařilo se jí ani jeden nepobryndat a to jí zvedlo náladu.

Usadila se ke stolu a nasadila si tmavé dioptrické brýle.Potřebovala alespoň tuhle malou clonu mezi sebou a Václavem. Ten si spokojeně vytáhl z kapsy lahvičku s umělým sladidlem a nakapal si několik kapek do kávy. Marie demonstrativně zvedla víčko cukřenky, kleštičkami uchopila kostku cukru a pak ji pomalu pouštěla do kávy. Kostka se barvila spařeným tmavým práškem a pomalu se nořila pěnou do kávy. Marie nesnášela náhražky. Káva, cukr, láska, víra i život pro ni musely být opravdové. Opravdové věci jsou riskantní a někdy bolí, přesto o náhražky nestála. Jednou bude mít svět náhražky na všechno, i na svědomí.

Zamíchala lžičkou v šálku. Pěna klesla, její zbytky kroužily na hladině a spěly k obrazu. Marie sledovala kroužící linie a čekala, co jí řeknou. Nic není náhoda a vše kolem promlouvá.

Václav divoce, dlouze a hlasitě míchal lžičkou ve svém šálku a spokojeně se šklebil. Seděl u stolu na divanu, nohy pohodlně natažené před sebe. Obrazům na hladině horké černé tekutiny nevěnoval pražádnou pozornost

Pohyb v Mariině šálku ustal. Vytvořila se pravidelná a ostrá kružnice. Marie vzala opatrně šálek do ruky a upila. Pěna se znovu dala do pohybu. Tmavý obrazec dostal tvar ženské hlavy ve velkém klobouku. Po dalším napití se objevil výraz dravce v lovu. Marie se zklidnila. Měla dost sil i klidu.

Možná svět znamení zanikne spolu s ní. Její dcera patřila ke své racionální a přísně materialistické generaci, která zcela popírá jednotu světa. Marie sice měla vnučku, ale netroufala si učit ji. Marie byla neustále svou dcerou napomínána, aby nepodléhala pověrám. Pověry… Vnučka si všímala počasí a pranostik, zajímaly ji byliny a jejich účinky, třeba to pro začátek stačí. Její vlastní dcera své pouto k ženství přestřihla, vložila svůj život do zákonitostí vědeckého ateizmu. Možná za to mohl Mariin útěk od katolíků, to, že přestala chodit do kostela. Obrala své děti o víru a vehnala je do holobytu moderního světa… Katolíci jsou však jedna věc a jednota světa druhá. Opravdu někteří lidé znamení nevidí?

Hleděla na Václava spokojeného ve své samolibosti. Dobře kynoucí katolík. Vyzpovídaný, vymodlený a klidný. Jeho Kataríně zesláblo vedle něj srdce a nakonec na jeho slabost zemřela.

„Tak děkuju za kávu, švagrová, a já zas půjdu psát.“

Marie mlčky přikývla. Dávala si pozor, aby se nezačala vyptávat. Václav by se mohl rozmluvit a zůstat jí tady sedět celé hodiny. Ona ale o paměti poštovního úředníka, které sepisoval na psacím stroji, zájem neměla. Chtěla rozvařit jeřabiny.

4 Marie s Eduardem měli pár měsíců po svatbě a stále ještě se považovali za šťastný pár.

Léto roku tisíc devět set třicet pět vrcholilo. Do začátku žní zbývaly už jen dny a Václav přijel domů strávit svou dovolenou.

Byla neděle a její dopoledne tiché. Cestou do polí a lesů klusali koně s bryčkou. Podkovy pravidelně zvonily o kamení, z košíku voněla vepřová pečeně, šunka a bábovka, občas o sebe cinkly  lahve s limonádou. Marie seděla vedle Eduarda, dlouhé vlasy odbarvené po vzoru filmových hvězd na blond jí lehce pročesával vítr, který škádlil i sukni květovaných letních šatů. V bryčce vedle košíku s obědem seděl Václav s Annou, Mariinou mladší sestrou. Neděle. Posvátný klid a krása. Nebe blankytně modré, na něm pár bílých barokních mraků, louky barevné, stromy zelené, obilí zlaté. Lesklá srst koní v pohybu, prach z cest a letní žár.

Když jeli v pozdním odpoledni zpět, cosi bylo jinak. Marie seděla vedle Eduarda, hlavu opřenou o jeho rameno, uvolněná a klidná. Někde uvnitř cítila neklid, ale přesvědčovala samu sebe, že k neklidu není důvod. Teplé pozdní odpoledne, koně lesknoucí se na slunci, samozřejmý a vlídný svět.

Po nedělní hvězdné obloze, noci a lásce v manželské posteli přišlo ráno, pondělní, všední a hlučné, s porcováním masa, vozy dodavatelů, mužskými hlasy ve výrobně uzenin, s horou špinavého prádla a velkými hrnci čekajícími na potraviny k obědu.

Roztopila kamna, postavila na plotnu hrnec s vodou, umyla se, uvázala si čistou zástěru a dala se do zpěvu. V sobotu byli v kině a Marie si právě vzpomněla na ústřední melodii filmu. Měla hudební paměť a uměla zpívat. Dům se Mariiným hlasem projasnil. Čistila zeleninu k obědu a snila o letní kuchyni s elektrickým sporákem, o nové koupelně a splachovacím záchodě. Již brzy…

Přišla pradlena. Zdvořile pozdravila, vyložila z kufru čisté prádlo a posbírala špinavé. Marie jí podala balíček buchet od sobotního pečení a uložila prádlo do skříní.

Uprostřed dopoledních prací se v kuchyni objevila Anna. Bylo jí sedmnáct, byla jemná a křehká, nevypadala jako dívka ze statku, přesto jí byla. Vypovídaly o tom široké ruce zvyklé denně pracovat. Marie Annu viděla ráda, avšak uprostřed pondělních prací jí návštěva nepřišla vhod.

Anna seděla na divanu pod oknem a působila nešťastně a opuštěně.

Marie před ni na stůl postavila hrnek s žitovkou a talíř s buchtou a pokračovala v přípravě zeleniny.

Anna se rozplakala.

Marie vyděšeně otřela své špinavé ruce do čisté bílé zástěry.

„Co se stalo?“

Anna se rozplakala ještě víc.

Marie usedla vedle Anny na divan.

Anna ji prudce objala a plakala dál.

„Aničko, co se děje…,“ zašeptala Marie.

„Včera, víš, včera…,“ řekla Anna a rozvzlykala se.

„Včera se něco stalo?“ zeptala se Marie a vybavila si svůj neurčitý odpolední pocit.

Anna přikývla.

„Ale co? Co se stalo?“

„Když jste byli s Eduardem na houby…“

„Co se stalo, když jsme byli s Eduardem na houby?“ ztuhla Marie zlou předtuchou.

„Václav mě znásilnil,“ vyhrkla Anna.

„Václav? Proč?“

„ Já nevím, najednou se na mě vrhnul a udělal to.“

Annin pláč byl k nevydržení.

„Proč jsi nic neřekla?“

„Řekl mi, že mi nikdo neuvěří a že se už nevdám.“

„Proboha,“ vydechla Marie.

Václav v noci odjel zpátky na Slovensko. Dovolená mu skončila. Teď, touto dobou, seděl na úřadě a dřív než o Vánocích ho tady nikdo neuvidí.

„Marie, co mám dělat?“ zaúpěla Anna.

„Já nevím, Aničko, já nevím,“ řekla Marie mechanicky a svými slovy způsobila nový výbuch pláče.

„Jak to mohl udělat?“ zeptala se Marie prázdné kuchyně.

Nikdy ho neměla ráda a vždycky se ho podvědomě bála. Přesto by ji nikdy nenapadlo, že by mohl ublížit Anně. Pocítila stud a výčitky. To ona sama zavedla Annu do nebezpečí. Nechala ji samotnou s člověkem, kterému nedůvěřovala. Eduardův bratr… Přesto…

Objala Annu a rozplakala se s ní. Všechno krásné uteklo, to, co zbylo, bylo pošlapáno a pohozeno do bláta. Bude mít obloha ještě někdy modrou barvu? Bude léto ještě někdy vonět? Marie se podívala na košík hub připravených k očištění. Popadla košík a vyběhla z domu. Zamířila k sousedům. Na dvoře velkého statku bylo hnojiště, kam Marie chodila vysypávat zbytky potravin. Vysypala houby do hnoje a ještě na ně plivla. V tu chvíli viděla před očima hrnek lesních jahod. Snědla je po snídani. Červenaly se a voněly a měly příjemně sladkou chuť. Marii se zvedl žaludek. Začala do hub dávivě zvracet. Žena sedláka Poruby vyšla na zápraží a zamyšleně ji pozorovala. Pak vzala vědro s vodou, ve vodě namočila utěrku a podala ji Marii. Vyděšená Marie si utřela obličej a ruce a chtěla se omluvit. Sousedka se usmála a Marie se zarazila. Rozpačitě sebrala košík a vrátila se k Anně do kuchyně.

„Musíme se modlit, abys nečekala děcko,“ řekla Marie.

„Marichen…,“ zašeptala Anna a upřela na ni zoufalé oči.

„Nic jiného nám nezbývá. Nesmíš to nikdy nikomu říct. Kdybys nezačala krvácet, dám ti peníze a půjdu s tebou za bábou. Tohle se nesmí nikdo dozvědět.“

Anna dál seděla na divanu a dál plakala, ale Marie z jejího pláče cítila úlevu.

Bože, jak jsi tohle mohl dopustit, pomyslela si Marie a zalekla se své myšlenky. Pokřižovala se a vrátila se k zelenině.

Vzpomněla si na několik ranních nevolností v posledních dnech. Proč jen jí muselo dojít, že bude chovat právě v okamžiku, kdy se dozvěděla o Annině ponížení? Jen ať to není holčička, pomyslela si a znovu se svých myšlenek zalekla.

Zakrojila ostře nůž do bramboru. Dědičný hřích. Sevřely se v ní všechny vnitřnosti. Láska najednou vypadala jako pozlátko, které nikdy nepřekryje pravdivou podstatu: budeš dál předávat život, ale až budeš přivádět na svět děti, budeš trpět…

V kuchyni se objevila temná mračna černých myšlenek. Oběd toho dne nikomu nechutnal.

Povídka na pokračování paní Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET