Džem z jeřabin (12)

23

Obřadní síní zněl zvuk malých varhan a hlas zpěvačky.

Klára se vdávala.

Z vážné tmavovlasé holčičky se za chvíli stane paní. Bílé šaty, závoj, vysoká a štíhlá.

Marie seděla na jedné z židlí, naslouchala písni Ave Maria a kdesi hluboko uvnitř sledovala zrychlený film. Klára jako růžové miminko v krajkách, holčička, která se nikdy nechtěla umazat,  okatá, vzdorovitá, zamlklá.

„Musíš poslouchat maminku. Každý musí poslouchat.“

„Každý? A koho poslouchá maminka?“

„Mě.“

„Ale ty neposloucháš nikoho.“

„Ale poslouchám.“

„A koho?“

„Boha.“

Zadumaná dívka ležící v knihách, studentka tahající ze skříně staré Eduardovy košile a svetry, maturantka v sepraných džínách a košili po dědečkovi, elegantní dívka ve smetanově bílých šatech a černých lodičkách. Marie toužila mít ze své vnučky sebevědomou a vzdělanou ženu, která se nedá zotročit. Zanedlouho Klára ukončí studia a stane se lékařkou. Je sebevědomá jako všechny mladé ženy.

Před několika dny předala Marie Kláře staré kuchařské knihy, několik zlatých šperků a starý porcelán.

„A nenech si poroučet,“ řekla Kláře vážně.

Klára se vševědoucně zasmála a Marie pochopila, že její zkušenost je k ničemu. Klára je zamilovaná tak, jako kdysi byla ona sama. Vzdělaná a sebevědomá žena vstupuje z lásky do manželství. Bude dělat stejné chyby, bude hledat, zápasit, prohrávat. Nepořádek, děti a čekání na vteřiny blaha.

Ave Maria dozněla. Po chvičce ticha začal k snoubencům promlouvat oddávající úředník.

Bude i Kláře její muž nevěrný?

Marie pozorovala členy své velké rodiny. Bolely ji nohy a záda. V rukou držela hůl, bez níž se už ani nehnula.

Mladí se derou ke slunci. Svět dnes vypadal líp než kdykoliv jindy. Všichni žili v dostatku. Přesto se mladým zdálo, že potřebují víc. Čeho?

Svět se hnal kamsi kupředu, zběsile, nekompromisně a bezohledně, přitom nebylo nikomu jasné, kde je cíl.

Plnější břicho a prázdnější hlava.

Vyložila si včera karty. Chtěla vědět, co Kláru čeká.  V kartách však našla jen to, co sama viděla: zamilovanou ženu hledající ráj.

Úředník dokončil svou řeč a Klára řekla své ano.

Všechno začíná znovu, od nuly.

24

Džem byl dovařen. Marie opatrně naplnila sklenice a rychle je povazovala celofánem, přiklápěla talířkem a obracela dnem vzhůru. Se zalíbením pozorovala rostoucí počet převrácených sklenic.

V pokoji na ni čekala rozečtená monografie o Vídeňské secesi. Pěstovaná radost, opravdová a přirozená…

Napustila do dřezu teplou vodu a umyla hrnec, vařečky, lžičky, talíře a naběračku. Pomalu je pak utírala a ukládala do kredence.

Kolikrát ještě džem uvaří? Byl tohle ten poslední?

Včera jí Klára přivezla ukázat svého nedávno narozeného syna. Voňavé miminko zabalené v peřinkách, droboučký obličej, maličké prstíčky, jemná pokožka. Dočkala se pravnuka.

Snad udělala vše, co měla…

Zavřela kredenc, sundala zástěru, umyla si ruce, přečísla vlasy a odešla do pokoje. Usadila se do křesla a začetla se do knihy.

V kuchyni chladly džemy, venku doznívalo léto a pokoj prostoupil svět barev a obrazů. Marie v křesle usnula. Do jejích snů vstoupil Eduard s dětmi a s nimi vnoučata s pravnukem.

Život nebyl nic jiného než hledání ráje.

Našla ho mnohokrát, někdy jen na vteřinu, ale našla.

Rozečtená kniha jí sjela z kolenou a spadla na koberec. Z rozevřené stránky hleděla do pokoje nahá těhotná žena. Její tělo bylo světlé a čisté, její oči velké a pohled zkoumavý. Obraz, z něhož hleděla, měl jméno Naděje.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET