23
Obřadní síní zněl zvuk malých varhan a hlas zpěvačky.
Klára se vdávala.
Z vážné tmavovlasé holčičky se za chvíli stane paní. Bílé šaty, závoj, vysoká a štíhlá.
Marie seděla na jedné z židlí, naslouchala písni Ave Maria a kdesi hluboko uvnitř sledovala zrychlený film. Klára jako růžové miminko v krajkách, holčička, která se nikdy nechtěla umazat, okatá, vzdorovitá, zamlklá.
„Musíš poslouchat maminku. Každý musí poslouchat.“
„Každý? A koho poslouchá maminka?“
„Mě.“
„Ale ty neposloucháš nikoho.“
„Ale poslouchám.“
„A koho?“
„Boha.“
Zadumaná dívka ležící v knihách, studentka tahající ze skříně staré Eduardovy košile a svetry, maturantka v sepraných džínách a košili po dědečkovi, elegantní dívka ve smetanově bílých šatech a černých lodičkách. Marie toužila mít ze své vnučky sebevědomou a vzdělanou ženu, která se nedá zotročit. Zanedlouho Klára ukončí studia a stane se lékařkou. Je sebevědomá jako všechny mladé ženy.
Před několika dny předala Marie Kláře staré kuchařské knihy, několik zlatých šperků a starý porcelán.
„A nenech si poroučet,“ řekla Kláře vážně.
Klára se vševědoucně zasmála a Marie pochopila, že její zkušenost je k ničemu. Klára je zamilovaná tak, jako kdysi byla ona sama. Vzdělaná a sebevědomá žena vstupuje z lásky do manželství. Bude dělat stejné chyby, bude hledat, zápasit, prohrávat. Nepořádek, děti a čekání na vteřiny blaha.
Ave Maria dozněla. Po chvičce ticha začal k snoubencům promlouvat oddávající úředník.
Bude i Kláře její muž nevěrný?
Marie pozorovala členy své velké rodiny. Bolely ji nohy a záda. V rukou držela hůl, bez níž se už ani nehnula.
Mladí se derou ke slunci. Svět dnes vypadal líp než kdykoliv jindy. Všichni žili v dostatku. Přesto se mladým zdálo, že potřebují víc. Čeho?
Svět se hnal kamsi kupředu, zběsile, nekompromisně a bezohledně, přitom nebylo nikomu jasné, kde je cíl.
Plnější břicho a prázdnější hlava.
Vyložila si včera karty. Chtěla vědět, co Kláru čeká. V kartách však našla jen to, co sama viděla: zamilovanou ženu hledající ráj.
Úředník dokončil svou řeč a Klára řekla své ano.
Všechno začíná znovu, od nuly.
24
Džem byl dovařen. Marie opatrně naplnila sklenice a rychle je povazovala celofánem, přiklápěla talířkem a obracela dnem vzhůru. Se zalíbením pozorovala rostoucí počet převrácených sklenic.
V pokoji na ni čekala rozečtená monografie o Vídeňské secesi. Pěstovaná radost, opravdová a přirozená…
Napustila do dřezu teplou vodu a umyla hrnec, vařečky, lžičky, talíře a naběračku. Pomalu je pak utírala a ukládala do kredence.
Kolikrát ještě džem uvaří? Byl tohle ten poslední?
Včera jí Klára přivezla ukázat svého nedávno narozeného syna. Voňavé miminko zabalené v peřinkách, droboučký obličej, maličké prstíčky, jemná pokožka. Dočkala se pravnuka.
Snad udělala vše, co měla…
Zavřela kredenc, sundala zástěru, umyla si ruce, přečísla vlasy a odešla do pokoje. Usadila se do křesla a začetla se do knihy.
V kuchyni chladly džemy, venku doznívalo léto a pokoj prostoupil svět barev a obrazů. Marie v křesle usnula. Do jejích snů vstoupil Eduard s dětmi a s nimi vnoučata s pravnukem.
Život nebyl nic jiného než hledání ráje.
Našla ho mnohokrát, někdy jen na vteřinu, ale našla.
Rozečtená kniha jí sjela z kolenou a spadla na koberec. Z rozevřené stránky hleděla do pokoje nahá těhotná žena. Její tělo bylo světlé a čisté, její oči velké a pohled zkoumavý. Obraz, z něhož hleděla, měl jméno Naděje.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
