Džem z jeřabin (11)

21 Hladinu poklidného života prvních důchodových let rozčeřil Václav. Přijel bez ohlášení koncem léta roku tisíc devět set sedmdesát dva se dvěma kufry a s Katarínou. Zabral malý pokoj se dvěma postelemi za ložnicí a všude ho bylo plno. Hlasitě odcházel a přicházel, navštěvoval známé z dětství, vyžadoval pravidelné snídaně s čerstvým pečivem, chodil se okázale modlit do místního kostela.

Dozrávaly jeřabiny a Marie měla nachystaná letní jablka. Chtěla vařit džem. Václavova návštěva ji zprvu od vaření odradila, ale Václavovo povýšené a hlučné chování v ní vyvolalo vzdor. Vařit džem znamenalo zablokovat kuchyň a domácnost velkými hrnci, cukrem, odpadem z jablek a jeřabin, vyvařenými sklenicemi, celofánem na povazování a chaosem, kterému rozuměla jenom Marie. Rozhodla se, že džem uvaří.

Začala tím, že brzy ráno navařila guláš na dva dny. Měli s Eduardem guláš rádi, nejvíc samozřejmě zvěřinový, ale zvěřina právě teď nebyla. Navařila guláš míchaný – polovina masa hovězího a polovina vepřového. Vařila ho dlouho a důkladně ho kořenila. Eduard se motal kolem plotny, čichal a těšil se. První den chutnal guláš po čerstvých vůních, druhý den byl proležený a chutě zbytněly. Přikusovali k němu chléb a kůrkou vytírali talíře do čista.

Václav měl o dobrém obědě jiné představy. Bramborové, dušené a málo kořeněné. Nutil svoji Katarínu vařit česká jídla, Marie věděla, že Katarína si s chutí guláš dá.

Kolem desáté byl guláš hotový a Marie odešla na jeřabiny. Toulala se po kopcích, pozorovala obzory, s lítostí sledovala pole a lesy, které kdysi její rodině patřily, a v aleji nad městem trhala jeřabiny. Měla s sebou hůl, tou si přitahovala větve a zahradnickými nůžkami pak odstřihávala trsy vyzrálých jeřabin. Pod vyzrálými jeřabinami zahynul motýl mezi karabinami… Oto po večerech hrával na kytaru a zpíval písně, které se nesměly hrát. Zahynul motýl jako naše láska…Kryl a jeho zásahy až kamsi na dno duše… a národ tlučou oficíři…Jak případné… Václav se roztahuje u nich doma a ona ze vzdoru vaří guláš a džem… Koupím si láhev rumu v krámě za rohem… Dekadence je vždycky tak blízko. Poslední zbraň. Účinná. Té se lekne každý úředník. I Václav. Uvědomila si, že chce Václava znejistit, aby ho oslabila. Jeho návštěva působila nevinně, ale oba, Eduard i Marie, tušili, proč přijel.

Ještěže se toho nedožila Anna, blesklo Marii hlavou, když doma čistila a třídila jeřabiny.

Kuchyň byla zablokovaná vařením džemu a Marie se vyžívala ve Václavově nervozitě.

Domácí práce neměla ráda – mydliny a špína, prádlo a hadry, věčné žehlení… Doufala, že Klára tohle nepozná. Že bude vzdělaná, samostatná a nezávislá, že se nenechá zotročit…

Katarína seděla tiše na gauči a četla knihu. Vychovala dva syny a starala se o Václava. Vypadala mírná a smířená. Kdysi byla divoká a hrdá. Stane se tohle i s Klárou?

Chýlilo se k večeru. Na pracovním stole chladly sklenice s čerstvým džemem z jablek a jeřabin. Kuchyň nasákla sladkou vůní. V pokoji na stole stála váza s velkou kyticí jeřabin. Usadili se kolem stolu jako správní rada.

„Bratře,“ začal Václav vážně. Marii připadalo komické oslovovat Eduarda jako na sokolském sletu, ale Václav nedokázal žít bez přemrštěných  okázalostí.

„Sešli jsme se,“ pokračoval Václav se vší vážností, „abychom dořešili, co má být dořešeno.“

Václav se významně odmlčel a ještě významněji se po všech rozhlédl.

„Rozhodl jsem se vrátit se do svého rodiště, strávit zde stáří a sepsat své paměti.“

Marie vyděšeně pohlédla na Václava a pak stočila zrak na Katarínu. Zdálo se jí to, nebo si Katarína dovolila pokrčit rameny?

„Jak je všem přítomným známo,“ pokračoval v projevu Václav, „dle dědictví po otci patří mi část domu, kterou hodlám tady se svou chotí nyní užívat.“

A bylo to tady. Malý byt, ve kterém žil Mariin tchán, měl dostat majitele. Vlastně to už dlouho čekali… Představila si Václava, jak prochází jejich pokojem, jak užívá její kuchyně, jak sedí v prosklené verandě a sleduje ulici.

„Bude třeba samozřejmě vykonat úpravy,“ řekl vážně Václav. „Mám úspory a část z nich investuji do zazdění těchto dveří,“ kývnul na dveře, jimiž se z pokoje Eduarda a Marie vstupovalo do bytu, který mu patřil, „a do vybudování samostatného vchodu ze zadní části bytu.“

Marie zatoužila vyskočit od stolu a dát Václavovi pusu. Ovládla se. Tolik štěstí nečekala. Václav se rozhodl oddělit svou existenci od existence jejich a v to ani nedoufali. Bez zápasu, bez hádek a bez výčitek.

Marie radostně odešla ohřát k večeři zbytek guláše. Možná i díky němu se Václav rozhodl pro samostatnost. Měli rozdílné chutě i názory a ustupovat nehodlal nikdo. Marie zamíchala vařečkou v hrnci a pohlédla na čerstvě uvařené džemy. Možná ji ochránily jeřabiny. Možná to bylo všechno dohromady. Vůně guláše a vůně džemu, ostré koření a sladké cukrování. Marie se nad gulášem hlasitě rozesmála.

22 Marie seděla vzpřímeně na židli a naslouchala absolutnímu tichu, které ji obklopilo.

Odkudsi z dálky k ní doléhaly střepiny jejího vlastního života, ale byly němé.

Tělem jí cloumala lítost.

Zážitky se přeskupovaly a vytvářely nové obrazy. Zůstala sama.

Před pár lety vyměnil Eduard loveckou pušku za rybářský prut. Sedával na břehu řeky, pozoroval vodní svět a občas ulovil rybu.

Proč vlastně muži pořád loví? Potřebují k životu vzrušení?

Eduard byl lovec a byl něžný, Václav lov odsuzoval a znásilňoval.

Před pěti dny se Eduard vrátil z ryb, uložil pruty, podběrák a zemřel. Našla ho až za několik hodin, bylo jí divné, že se stále nevrací. Ležel ve velké přízemní místnosti, která kdysi sloužila k výrobě uzenin, mezi zaprášenými řeznickými stoly, strojky a nádobami a nehýbal se. Volala na něj, probouzela ho, ale byl už pryč. Jeho tělo, opuštěné a studené, jí leželo u nohou a ji zachvátily panika a děs. Zůstala sama. Sama. Zahlédla před sebou propast a pocítila hrůzu konce. Nevěděla, jak dlouho nad ním stála, hrůza ji ochromila. Možná to bylo pár minut, možná hodina. Pamatovala si jen hrůzu zániku.

Pak se dům začal plnit lidmi. Lékař, pohřební vůz, sousedi, Václav s Katarínou, později Ota s manželkou a dětmi. Postavy se pohybovaly mezi kulisami, které vypadaly jako její byt. Nevnímala je. Měla uvnitř propast a kolem sebe absolutní ticho.

Pak chtěli Eduardovo tělo odvézt. To nedovolila. Nechala otevřenou rakev s jeho tělem uložit v pokoji, chtěla s ním až do pohřbu být.

Pak se sjely všechny děti i s rodinami začaly zařizovat. Byla naložena do auta a odvezena na různá místa. A tak byl zajištěn obřad v kostele, s ním i uložení těla na hřbitov, květiny, smuteční šaty a smuteční hostina.

Eli si vzala volno a zůstala s ní. Kláru si vzala s sebou.

Marie nechtěla s nikým mluvit. Umřelo v ní půl století, rána, která se už nezhojí. Eli se snažila přivádět ji na jiné myšlenky a Marie se na ni za to zlobila. Nač jiné myšlenky? Je tady smrt. Definitivní a jednoznačná myšlenka a Eli ji chce obejít. Později Marie zjistila, že Eli kdykoliv, kdy si myslí, že o tom Marie neví,  hystericky pláče v zadním pokoji.

Třináctiletá Klára vyděšeně vysedávala v kuchyni na gauči pod oknem a mlčela. Marie se věnovala jen svému prázdnu a Eli buď teatrálně předstírala nadhled, nebo dramaticky lkala. Zmatená Klára nerozuměla ničemu. Poprvé se k ní přiblížila smrt a ona nevěděla, co s ní.

Marie si plně uvědomila holobyt Elina ateizmu. Eli nedokázala přijmout smrt. Klára nevěděla, že smrt je součástí života.

Marie se nechtěla zabývat ani Eli, ani Klárou. Ztratila Eduarda a s ním i kus sebe.

Pohřeb v kostele byl jako výčitka. Farář připomínal víru a nevraživě hleděl na Marii a její děti. Pohřební průvod byl dlouhý, Eduarda si lidé vážili. Marie, zavěšena do Oty a Lea, kráčela dlouhou cestu z kostela na hřbitov přímo za rakví a vnitřně krvácela. Loučila se s Eduardem a cítila obrovskou lítost.

Lítost cítila i teď, den po pohřbu, kdy zase zůstala ve svém bytě sama. Seděla v pokoji mezi důvěrně známými věcmi a z očí jí tekly potoky slz. Nestačila Eduardovi odpustit. Nedala mu najevo, jak moc ho celý život milovala, nedokázala mu říct, že mu všechno odpouští. Neviděla hory prádla a špinavého nádobí, skutečné ani možné nevěry, zapomněla na desetitisíce hodin uklízení a starostí o děti. Myslela na vteřiny doteků a pochopení, na polibky a hlazení, na několik nocí, které se staly nezapomenutelnými. Křivdy, které dřív pociťovala, zmizely.

Seděla na židli ve svém pokoji a plakala. Lítost a slzy přišly pozdě. Slova není komu říct.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET