19 Bigbít. Marie kouřila v kuchyni zakázanou cigaretu. Kouř barvil atmosféru v kuchyni do modra a Marie se pozvolna uklidňovala. Dítě starších rodičů. Mazánek? Otloukánek? Dítě starších rodičů to nemá snadné. Místo otce a matky má tak trochu dědu a bábi. Marie s Eduardem vypadali mladistvě, Otu jim mnozí záviděli. Jenže dovnitř neviděli. Těhotenství se zvládnout dalo, porod taky proběhl hladce. Jenže pak to začalo – Ota si vzal vše, co potřeboval, a nádherně prospíval. Mariino tělo ale zesláblo a nedokázalo se revitalizovat. Porod jí rozložil klouby, bolely ji kosti, špatně chodila. Ota spolu s mateřským mlékem tahal z jejího těla životní sílu a ta se nevracela. Když Marie rodila své děti krátce po svatbě, tělo se rychle zotavilo, rázně a s přehledem obstarávala děti, domácnost i živnost. Při Otovi jí ráznost chyběla, byla pomalá a vyčerpaná. Ota se ale od první chvíle projevoval velmi dynamicky. A oni museli být dynamičtí s ním. Pořád to ale nějak šlo. Pokud byl Ota malý a poslouchal. No, poslouchal… Byl to rošťák odjakživa. Kolik ctihodných občanů si smlslo na Marii a Eduardovi, když jim chodili hlásit Otovy prohřešky! Kolik lidí se na nich mohlo ukojit škodolibou radostí… A pak puberta… Leo a Eli už vedli své vlastní životy, jejich puberta odezněla a místo vydechnutí a uklidnění nastoupil Oto. Důkladně a nekompromisně. V padesáti už neměli tolik sil, aby jeho útokům obratně čelili. Děda a bábi mají své vnuky na chvíli, a tak mohou být trpěliví, mít pochopení… Mít ale pubertu nastěhovanou doma na trvalý pobyt, to dá zabrat. Ota se na věk svých rodičů nijak neohlížel, prodělávat pubertu důkladně a se vší razancí. Marie v něm poznávala své i Eduardovy rysy a bylo jí jasné, že Ota nemůže být žádný beránek. Chápala, vztekala se, hádala se, dumala, bývala malomyslná, smutná… Děti, ty s lidmi dokáží zacvičit. A teď ještě ke všemu bigbít.
Střapatá palice, elektrická kytara, švédská košile, úzké černé kalhoty a řev do mikrofonu. Ota zešílel.
Bigbít vyvolával konflikty alespoň jednou do týdne, to ale byl klidný týden. Zpravidla se bigbít řešil každý druhý den. Ota dojížděl do školy do Opavy a vyvzdoroval si na rodičích motorku. Založil jakousi kapelu, objížděl s ní celý okres a nikde nezapomněl udělat ostudu. Připadal si světově. Měl názor. Život jako nad Temží.
Marie pozorovala své vrstevníky a vrstevnice a viděla, že do jejich života bigbít nedorazil. Radovali se z vnoučat a novou kulturu odmítali, dost jí opovrhovali. Marie a Eduard s bigbítem žili.
Zapálila si novou cigaretu.
Jak asi bude svět vypadat za dvacet, třicet let? Otova generace rozmetává na kusy všechno, co znala. Ženy se oblékají jako muži a muži jako ženy, majetek neznamená zodpovědnost, ale zátěž, tradice jsou leda pro smích, přes hluk a řev není možné zaslechnout Boha. Tahle doba je nová. Rychlá a zběsilá. Vyprodukuje nadlidi?
Marie uhasila cigaretu v polovině a otevřela okna do průvanu. Kouřila už málokdy. Respektovala Eduarda a jeho nemocné srdce.
Na prosklenou verandu zaklepal pošťák. Marie se zarazila. V tuhle dobu?
Trochu nejistě od něj převzala telegram, rychle ho rozbalila a přečetla. Rozesmála se. K čertu s bigbítem. Má vnučku. Eli se narodilo druhé dítě a je to holčička. Klára. Marie položila otevřený telegram na stůl a pozavírala okna. Klára. Zajde odpoledne do města, koupí bílou vlnu a uháčkuje nadýchaný kabátek. Vnučka se musí strojit. Jaké má asi oči? A vlasy? Komu je podobná?
Když večer Oto přišel domů, zjistil, že jeho nejnovější kousek je promlčen. Na oslavu narození Kláry byla udělena domácí amnestie. Eduard s Marií seděli celý večer v obývacím pokoji, popíjeli víno, povídali si a těšili se na Kláru.
Oto ve svém podkrovním pokojíku ladil své amatérské rádio a hledal vlny vzdáleného světa. Připravoval novou skvělou akci.
20 Marie seděla v pokoji na gauči a pročítala si publikaci o ruském malířství. Eduard seděl za stolem v kuchyni a poslouchal rozhlasovou hru. Sobotní odpoledne. Vykoupali se, Marie si umyla vlasy a uvařila bílou kávu. Pak jedli čerstvě upečenou bábovku, pili k ní kávu a odešli každý za svým. Marie ke knihám do pokoje, Eduard s historickým románem do kuchyně k rádiu.
Marie upřeně studovala reprodukce Repinových pláten a hmatatelně si uvědomovala, že jí stáří dává luxus času.
Psal se rok tisíc devět set šedesát devět a Eduard s Marií zůstali v domě sami. Eli s rodinou bydlela dál na sídlišti v Ostravě, víkendy trávila na chatě na Ostravici, kde si s manželem koupili chatu. Marie nechápala, proč se někdo víkend co víkend přesunuje ze sídliště do chatové kolonie, kde jeden druhému vidí až do talíře a kde je turistů víc než stromů v lese. Eli ale byla svým životním stylem nadšená.
Leo se konečně taky oženil a přestěhoval se do domu rodičů své ženy. Dojížděl denně do Opavy za prací a zase se rád vracel.
A Oto byl na vojně.
Dům se zklidnil. Marie trávila hodně času v pokoji, kde si četla nebo se věnovala ručním pracím. Ještě pořád ji bavilo vyrábět elegantní módní novinky a pak je sama nosit. Eli její tvořivost neoceňovala, kupovala konfekci, potřebovala stále nejnovější hadříky, aby obstála v kanceláři. Marie ale vyráběla modely pro Kláru. Tmavovlasá tmavooká vnučka jako by k ní vzhledem nepatřila, přesto Marie silně cítila příbuzenství. Háčkovala a pletla svetříky, šatičky a pulovry a těšila se, jak budou Kláře slušet. A slušely. Vždycky zastávala názor, že krásným lidem sluší všechno. A Klára krásná byla. Stejně jako pokoj, v kterém Marie trávila svůj čas. Byla vděčná osudu za to, že se nemuseli ničeho z vybavení bytu vzdát. Ať už se stalo cokoliv, měli domov, který jim připomínal staré dobré časy a to, odkud pocházejí a co jsou.
Marie listovala knihou a cítila, jak se jí v hrudi rozlévá zklidňující pocit. Pozorovala barvy, linie a tvary, přemýšlela o kompozici a motivech, brouzdala vzdálenými krajinami, pozorovala ve výrazech tváře vztahy a nálady, v gestech a pohledech hledala pravdu o lidské duši.
Zastavila se pohledem na jakési ruině. Chátrání a zánik.
Před týdnem nechali zbořit krám. Dávno už nesloužil svému účelu. Družstvo jednota přestěhovalo prodejnu masa a uzenin z jejich bývalého krámu do města, do větších a opravených prostor. Malý domek, ve kterém kdysi bývalo živo, zel prázdnotou, syrovinou a chladem. Po dlouhém rozhodování ho nechali zbořit, na jeho místě chtěli založit malou zahradu. Pár záhonů s květinami, pár řádků zeleniny. Mariin svět. Eduardův svět s krámem zanikl. Zůstala práce prodavače v řeznictví, dlouhé procházky lesem s puškou na rameni, pozorování zvyků zvěře a četba. S malou zahradou místo krámu souhlasil, smutně. Vítězství pracujícího lidu.
Posledních dvacet let naděje na návrat starých časů postupně umíraly. Před rokem s ještě mohlo zdát, že snad přichází zvrat. Místo zvratu přijely tanky a všechno zůstalo jako dřív. Marie děkovala Andělu Strážci za to, že šedesátý osmý rok rodinu nijak vážně nepoznamenal. Eli zůstala na svých komunistických pozicích, její manžel i ona sama odsouhlasili při prověrkách bratrskou pomoc a dál žili jako předtím. Leo ve straně nebyl, a tak se ho žádné prověrky netýkaly. Stoupal přirozeně vzhůru díky své odbornosti, inteligenci a dokonalé znalosti němčiny. O Lea Marie neměla strach.
Otu naštěstí politika nezajímala. Byl na vojně a řešil bigbít. V období stranických prověrek a poučování pravdou tanků připadal Marii bigbít jako malý žert. Najednou se jí zdály všechny Otovy přešlapy nevinné a bezvýznamné. Bývala rozčilená, trpěla úzkostmi, vymýšlela opatření a přitom ani o moc nešlo. Mládí se má vydovádět…
Vlastně všechno dobře dopadlo. Má tři vnuky a Kláru, děti se jakž takž drží a zdraví se s Eduardem naučili zvládat. Občas tělo bolelo, občas vzdorovalo, ale mohlo být hůř.
Zahleděla se na Vrubelovu Múzu. Vzpomněla si na Vladimíra Starého. Usmála se. V lázních byla několikrát, ale už ho nikdy nepotkala a nikdy nepotkala nikoho, s kým by jí bylo tak dobře jako s ním.
Zavřela knihu o ruském malířství, odložila ji na malý kulatý stolek a odešla ohřát večeři. V kuchyni hrálo rádio, Eduard četl a kamna sálala teplem. Milovala sobotní odpoledne a večery.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
