Džem z jeřabin (1)

  Život není nic jiného než hledání ráje, pomyslela si Marie a zakrojila nůž do bílého masa malého letního jablka. Seděla za kuchyňským stolem, krájela jablka a oknem přes prosklenou verandu vyhlížela Václava, který jí měl donést tašku jeřabin.

Žňová vedra pominula. Léto zvlídnělo. Chladná rána, stabilně modrá obloha, polední žár a večerní blaho chladné oblohy a padajících hvězd. Konec srpna odjakživa voněl. Sklizenou úrodou, zpracovaným ovocem, letničkami a nedělním odpolednem u řeky.

Upravila si hřbetem ruky vlnu v ofině. Voskovaný ubrus na stole se posunul. Srovnala ho a upnula kovovými sponami. Kupa slupek a jádřinců na starých novinách, dřevěné prkénko, mísa oloupaných jablek a mísa jablek nakrájených na kousky. V kamnech zatopeno, na plotně horká voda, vymyté a vyvařené sklenice na pracovním stole, celofán, nit k povazování, obrovský hrnec na džem. A Václav nikde.

Jak podivné, že zůstali právě oni dva. Všichni kolem si umřeli, děti odlétly z hnízd a zbyli jen penzionovaný poštovní úředník a vdova. Václav a Marie. Nesnášeli se od dětství, ani příbuzenství neztupilo jejich vzájemné ostny a brzy budou ležet spolu v jednom hrobě.

Co si vlastně představovala tenkrát před lety, když nastupovala do školy pro ženy? Jak měl vypadat její ráj? Tušila, že bude za šedesát let sedět u kuchyňského stolu, loupat jablka na džem a bude úplně sama? Svět se za posledních šedesát let změnil. Naprosto. Ani v nejbujnější fantazii nemohla očekávat tohle… Nebo mohla?

Krájela jablka na drobné kousky a lovila v paměti své dávné představy o ráji. Vždycky byl někde v budoucnosti bod, od kterého měl nastat ráj. Svatba, konec války, konec… Ráj nikdy nenastal. Možná je peklo nebo ráj opravdu jenom stav duše…

Bílé zástěry, čelenky, moderní vedení domácnosti, četba, pletení a háčkování, výšivky, malba, zpěv… Vyšívání jí nešlo, radši pletla, ale místo ubrusů a záclon vyráběla pulovry a límečky na šaty. Četba jí nevadila, naopak, dobře napsaný román, to byla lahůdka, skoro stejně dobrá jako její cukrářské výrobky, vzhledné a dokonce i chutné. Malovala, zpívala, milovala zázraky studené kuchyně… A pořád se smála. Opravdu byl svět v roce tisíc devět set dvacet osm tak veselý?

Rozbolela ji ruka. Položila nůž a několikrát roztáhla prsty a smrštila ruku v pěst. Po chvíli bolest polevila, ruka ožila.

V roce dvacet osm nebyl svět veselý, byl mladý. Oč je mládí hloupější, o to víc má prvotní energie. Proudí tělem sama, nezná bariéry a blokády, únava je pryč ze dne na den a svět vypadá radostně. Stáří by mělo být moudré – k čemu ale moudrost, když je prvotní energie slabá a tělo zná tak dobře bolest a únavu…

Marie si uvědomila, že je mrzutá a svoji mrzutost přičítala na vrub Václavovi. Čeká a čeká na jeho jeřabiny a on nejde a nejde… Ona sama už špatně chodí, nemůže do aleje nad městem, je ráda, když se dobelhá na nákup do obchodu.

Znovu uchopila nůž a pokračovala v krájení jablek. Zanedlouho kuchyň rozvoní hrnec rozvařených jablek a jeřabin. Těšila se. Milovala zásoby. Mouky, cukru, soli, džemu, čehokoli. Se zásobami se cítila v bezpečí. Se zásobami se jí nic nemohlo stát. Naplní sklenice rozvařeným ovocem, pováže je celofánem, nechá vychladnout a uloží. Ve spíži už byly rybízové, malinové a angreštové zavařeniny, zítra přibudou jeřabiny. Mají magickou sílu, mají ochrannou moc.

A Václav nejde a nejde…

Václav si v životě vytáhl šťastný los, jeho bratr Eduard ten zbytek. Marie si vzala Eduarda, milovala ho. Sňatek z lásky. Malý barokní kostel, bohaté věno nevěsty z velkého statku, solidní budoucnost.

Eduard musel předčasně ukončit studia. Přišla krize a vzdělání mohl dostat jen jeden syn, druhý musel převzít živnost. Ten starší měl za sebou delší studia, byl tedy ponechán, mladší dostal živnost. Když si Eduard v roce tisíc devět set třicet pět bral za ženu Marii, byli už jeho přátelé ze studií právníky, inženýry a lékaři a jeho bratr Václav sloužil jako poštovní úředník pod penzí na Slovensku. Eduard prodával maso a uzeniny, vymýšlel sortiment, dohlížel na výrobu, usmíval se na dodavatele, ukláněl se odběratelům. Zdvořilý, úslužný, schopný a – prosperující. Ráno, v poledne, večer. Od pondělí do soboty. Výroba, obchod, služby. Eduard podnik i v době krize udržel nad vodou.

Marie přišla do teplého hnízda. Věděla ale, že záleží na ní, jak bude hnízdo vypadat dál. Manželka řezníka na malém městě. Rukulíbám, čím posloužím, děkuji pěkně, úsměvy, poklony a předklony. Tři zaměstnanci a pomocník. Výrobna uzenin a zpracování masa, chladírna, udírna, krám. Každý den oběd pro osm lidí. K ruce pradlena, ta jednou týdně posbírala do kufru všechno špinavé prádlo, aby ho za pár dní přinesla čisté, voňavé a vyžehlené, posluhovačka, ta chodila jedenkrát týdně důkladně uklidit, a pomocnice, vlastně holka pro všechno, jednou prodávala, jednou uklízela, jednou vařila, zaskakovala za všechny a nikdy tak, aby byli všichni spokojeni. A v malém bytě, za jejich prostorným a nákladně zařízeným, tchán na odpočinku. Stále plný dům, stále plno práce, stále plno starostí. Ale život byl krásný. Jídla, která vařila, byla chutná, domácnost, kterou zařizovala, moderní a po nocích, po nocích se s Eduardem milovali. Vášnivě, opravdově a pořád.

Marii i po šedesáti letech přelétl po tváři úsměv. Bývala šťastná.

2   Na konci ulice pod kopcem se objevila postava starého muže s velkou taškou. Šel svižně a s hlavou vztyčenou, tvářil se jako mladík. Směšné obroučky brýlí, ústa s umělými zuby a tmavě hnědé vlasy pravidelně barvené kartáčkem na zuby přehozené přes pleš. Václav. Sen o nehasnoucí vášni, velkém duchu a věčném mládí. Kráčel s úsměvem do kopce k jejich společnému domu a Marie si pomyslela, že je stejně všechno švindl. Václavův úsměv, Václavův chrup, Václavovy tmavě hnědé vlasy, Václavova víra, Václavova národnost. Ze všeho na světě lze udělat lež. Ona sama dávala v životě přednost pravdě, ale nakonec to dopadlo tak, že Václav svižně šmejdí, kam si zamane, a ona o holi a s bolestí tak tak obejde obchody a lékaře. Je sice fakt, že se lidé v městečku na ni usmívají a uctivě ji zdraví a Václavovi se posmívají, ale ten vnitřní pocit, vnitřní dojem – není nakonec důležitější než jakákoliv pravda? Václav je ve svém bláznovství spokojený, září štěstím a Marie se svou pravdou… je vlastně spokojená taky. Jen kdyby tělo tolik nebolelo…

Václav zaťukal na prosklenou verandu, pootevřel dveře a vesele zvolal: „Tak jsem tady! Mohu dál?“

„ Pojď, už čekám,“ řekla ledabyle Marie a pomyslela si, že Václav je opravdový kašpar. Tvářil se jako jaro o velikonocích. Přihlouple, vlezle a zářivě.

Okázale si očistil boty od neexistujícího bláta a důstojně vstoupil do předsíně a vzápětí do kuchyně. Vítězoslavně položil tašku na stůl.

Marie se zarazila. Na okamžik místo Václava zahlédla Eduarda, jak vítězoslavně klade na stůl zastřelené bažanty, zajíce, nebo srnčí. Václavovi se z lovu dělalo špatně. Štvát zvěř, cítit pach krve a vzrušení lovu – to nebylo nic pro svědomitého úředníka. Štvát lidi, to mu šlo líp. Jeho Katarína je určitě v nebi a má jistojistě kolem hlavy svatozář. Peklo měla na zemi, s Václavem.

Přízrak Eduarda zmizel. Marie znovu seděla v kuchyni a hleděla na Václava vítězoslavně tahajícího z tašky trsy jeřabin.

„Dávej pozor, ať mi nezašpiníš jablka,“ napomenula ho.

Zatvářil se dotčeně, ale zpomalil. Vítězosláva prchla, ustoupila opatrnosti.

Bylo zvláštní, že oba bratři dokázali v klidu přežít válku. Jejich rodina přišla na Hlučínsko po roce dvacet, když byl Hlučín s okolím připojen k Československu. Otec řezník provozoval svou živnost se všemi výhodami Čecha v národnostně vyhroceném pohraničí. Václav odešel jako úředník na Slovensko a vzal si Slovenku. Eduard si vzal Marii, místní ženu z velkého statku. Když v roce třicet osm připojili Němci Hlučínsko zpátky k Německu, stala se z Marie přes noc Němka, a její manžel nemusel prchat, tak jako ostatní české rodiny, z pohraničí do vnitrozemí. Jenže nebyl natolik spolehlivý, aby byl odveden k wehrmachtu. Po roce pak zase měla Marie výhodu v tom, že byla provdaná za Čecha. Tím však společenské výhody jejich vztahu nadobro skončily. To Václav, ten byl na tom líp. Po vzniku Slovenského státu jako manžel Slovenky nemusel prchat do Čech, mohl zůstat dál na svém penzionovaném místě solidního poštovního úředníka. Nebyl ovšem natolik důvěryhodný, aby se mohl v novém státě angažovat. Po roce čtyřicet pět mu to pak bylo k dobru. Takže na poště zůstal až do důchodu, jen pak v novém režimu postupoval pěkně po úřednickém žebříčku vzhůru, zatímco Eduarda nový režim srazil na kolena a donutil ho plazit se. Bratři.

Marie si povzdechla.

Ovoce řádně omyjeme, zbavíme nakažených částí, rozvaříme na mírném ohni na kaši a pak lisujeme obyčejně na cedníku, který má velké otvory.

Marie vstala od stolu a pomalu došla, nebo spíš dopajdala, ke kamnům a přihodila lopatku uhlí. Oheň zmizel, zasyčel a komín vtáhl oblak kouře. Zavřela dvířka od kamen a zamířila ke kredenci pro velkou plechovou mísu.

„Jsou hodně vyzrálé,“ řekl Václav. „Léto bylo horké, možná by se už mohly zavařit.“

Marie cosi zabručela. Jeřabiny zavařovala, až když prošly prvním mrazem. Pak byly dozrálé. Václav to nikdy nepochopí, jeho chutě nerozeznají zralou jeřabinu a jeřabinu prošlou mrazem. Připadají mu identické. Ušklíbla se. Proč vlastně trvá na zavařování jeřabin, když  zvěřinu od Eduardovy smrti nevařila? Pojídala v zimě jeřabinové kompoty velkou lžící přímo ze sklenice a vzpomínala na chuť nadívaného bažanta, zajíce na smetaně a srnčího na nejrůznější způsoby. Jeřabiny se k ničemu nehodily tolik jako ke zvěřině. Teď se výborně hodily ke vzpomínkám na chutě a vůně, které možná byly lahodnější než chutě a vůně skutečné.

Vytáhla z kredence šedou plechovou mísu s uchy a postavila ji na stůl. Měla před sebou nejnáročnější část dne: Václav čekal, až uvaří kávu a vypije ji s ním.

Povídka na pokračování od Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET