Dluhy. Myslíte si, že vás se netýkají? Možná jste na omylu!

Poslední dobou prošly médii statistiky o zadlužení, o spoustě exekucí, kterým naši obyvatelé čelí. Mnoho z nás si oddychlo, že se právě mne a mé rodiny nic takového netýká.

Neměli bychom usnout na vavřínech a namlouvat si, že já sice nějakou půjčku mám, ale dlužníkem nejsem. Právě tohle je veliký omyl. Pokud lidé přijdou do dluhové poradny, často říkají, že by jim splácení teprve mohlo přerůst přes hlavu, ale že oni zatím dlužníky (a představují si při tom obrázek bezdomovce) nejsou.

Omyl! Dlužníkem se stanete již ve chvíli, kdy podepíšete jakoukoliv půjčku, kdy využijete kontokorent, nezaplatíte poplatek nebo výživné, jste ve skluzu s placením daně, energie, čehokoliv. Ještě nejste problémovým dlužníkem, tím se stanete zhruba po třech měsících. Právě tři měsíce jsou „cestou banky“, kdy dostanete písemnou upomínku s tím, že musíte uhradit i úvěr, který jste dostali.

Mnoho lidí se dostává do dluhové spirály tím, že se utěšuje vlastními mýty o tom, že se vše stále ještě dá do pořádku a že právě já jsem tím, kdo přece nemůže spadnout až někam na dno. Což je právě onen omyl, který vás na dno stáhnout může.

Pokud jsem v minulém článku o hospodaření psala o tom, jak je těžké zvládnout pokles příjmů, soustředila jsem se především na nastalou situaci, jak právě v chudobě přežít. Zásady přístupu ke změně ve financích jsou stálé a nebojím se, že by nebyly využity nebo si nenašly cestu k tomu, kdo je potřebuje.

Velikou změnou v příjmu je totiž vstup mezi důchodce, začátek pobírání důchodu jako jediného příjmu. Lidé si málokdy zjistí na své pobočce České správy sociálního pojištění, jaký důchod budou brát. Mnozí se těší na období osobního volna, ale nepočítají s přesahem splátek do tohoto období. Pokud byli zvyklí využívat úvěry na dovolenou nebo pomoc mladší generaci, nenapadne je, že by najednou bylo hůř.

Psala jsem u hospodaření o tom, jak špatně se člověk vyrovnává se snížením finančních prostředků, jenže ještě horší, než samotný nedostatek peněz je tu role osobního pocitu náhlé „chudoby“. Člověk prostě odmítá věřit, že by měl mít potíže. Někdy o tom neřekne ani partnerovi. Klidně si vezme půjčku na to, aby splatil něco tam, kde je upomínka. Jenže tato malá půjčka udělá díru v budoucnu. Bude totiž dost peněz na splátku běžnou a ještě tu další, z té malé půjčky? Aha.

Není prý výjimkou, že lidé nevyužijí ani svého penzijního připojištění. Místo, aby smetli ze stolu co nejvíc splátek, ještě si na poslední chvíli užijou něčeho pěkného. Buď dovolené, lepšího nábytku, vybavení.

Dluhy a potíže se splácením nejsou vůbec závislé na společenské vrstvě, na vzdělání, na tom, jaký má kdo výdělek. Jsou závislé na míře podcenění finančních schopností a možností. Na tom, nakolik kdo uvěří „levným penězům“, „půjčce na kliknutí“ a dalším chytákům.

Kdysi jsem nabízela firmám minuty v reklamním prostoru televize.  Podle vysílacího času se pohybují v částkách statisíců korun. Pokud vidíte reklamu na úvěr večer několikrát, kdo ty miliony zaplatí? Přece ti, kdo nabídku vyslyší. Ti, kteří si produkt dopřejí. (Což se týká veškerého zboží.) Nemylte se, nejsou tu žádné levné peníze a lehkost je pouze ve způsobu, jakým se vy sami upíšete do vlastního neštěstí.

Možná pamětníky hřeje vzpomínka na nářek bankovních domů, které ústy ekonomů v devadesátých letech tvrdily, že je naše společnost nezdravá, protože si nepůjčuje a jenom šetří. Když si mnoho lidí půjčovat začalo a během právě těch 90. let příliš dluhy nevracelo, usídlilo se v nás přesvědčení, že nic není tak hrozného a vždycky to nějak dopadne.

Byl to náš současný prezident, kdo podpořil a schválil drsný institut exekucí a již kolem r. 2005 nebyl problém při základním platu kolem osmi tisíc dostat za černou jízdu nařízenou platbu kolem tisíců deseti. Pamatuji leccos, pomáhala jsem tyto maléry vyřizovat.

Protože kovářova kobyla chodí bosa, přes všechna varování si černou jízdu o něco později dopřál i náš potomek a byl vyděšený, že mu bez dalšího upozornění rovnou přišel rozsudek. Pořád si prý říkal, že to půjde zaplatit, až… Stáhli jsme ho ze školy, sehnali dělnické místo. U pásu v továrně zažil, jak své dost těžce vydělané peníze za dva měsíce vlastně vyhodil do vzduchu. Přičemž jsme byli tak hodní, že jsme ho doma živili (s dalším zaopatřením). Vydělal si i na další měsíce na škole a dodneška moc dobře ví, co nechce zažít znovu.

Můj známý, který se bez obalu přiznával k tomu, že byl vždycky pěkné kvítko, zažil spory s dopravním podnikem v nejmenovaném moravském městě. Jistě podobné případy znáte: někdo byl v cizině a přitom nasekal černé jízdy v rodném městě. Protože se však o tom dozvěděl se zpožděním, neexistoval doklad, tedy nebylo možné zjistit ani revizora, který ho „přistihl“. Dopravní podniky zhruba po roce listiny ničí. Známý měl smůlu, že již nějakou černou jízdu kdysi podnikl a buď chtěl revizor přijít k odměně, pomstít se, plnit plán, kdoví. Zaplatit musel nevinný. Můj známý již tehdy vyrostl z telecích let a hodlal se usadit, chtěl koupit pozemek, ale nejdřív radši oběhl všechny dopravní podniky a vytáhl z nich potvrzení, že tam nemá žádné závazky, nic nesplaceného. Dívali se na něj divně, ale sepisovali. Oddechl si, že už na něj nikde nikdo nic nového neušil.

Vrátím se ke dluhům současným. Pokud se někdo blíží důchodovému věku, často již sám pro sebe tolik peněz, co vydělá, nespotřebuje, ale na podporu potomků a jejich nároků je to stále ještě málo. Generace, která nyní dostává důchod, byla často vedena k tomu, aby své účty měla v pořádku. Zároveň zažila tlak na to, „moci si dopřát“ a podobný tlak na ně může vyvíjet jak rozumná potřeba dospělých dětí, tak jejich nehospodárný život. Proto mnozí senioři přikývnou na půjčku ve prospěch některého potomka. Potomek slíbí všechno, ale nesplácí, případně nepomůže splácet, nic neřekne a senior se rychle ocitne mezi dlužníky v exekuci.

Další potíž v rodině vyvolá, jestliže je „nutné“ pomáhat pouze jednomu potomkovi. Pokud jsem zažila celkem přívětivý souhlas ostatních dětí s rozhodnutím rodičů, bylo to na základě kdysi svolané „rodinné rady“, kde byly jasně vymezené meze. Pomůže se s tím a oním, právě teď a takhle dlouho. Když ostatní souhlasili, později rodičům nevytýkali, že by jednomu všechno cpali a jim nic.

Znám dokonce nepříjemnou záležitost, kdy se seniorka zaradovala z velikého nárůstu na účtu a honem ho vybrala. Věděla moc dobře, že jí nenáleží. Většinu darovala nejoblíbenějšímu dítěti, zbytek utratila pro sebe a nijak nereagovala na výzvy k vrácení. Příběh mi vyprávěla její dcera, která na celou záležitost přišla až u notáře. Milovaný potomek, mimochodem, nepřispěl ani na pohřeb a dcera statisícovou částku splácí – hanba by ji fackovala, kdyby za její matku musela omyl splácet nějaká paní ve firmě. Dluh vrazil klín i mezi vnuky té paní, protože se mezi sebou přestali bavit. Co kdyby došlo na peníze? Radši jsou si cizí. Za pár let možná budou dělat, že o ničem nevěděli…

Dluhy a povinnosti splácet – i když v popsaném případě  by se mohlo spoléhat na nějaké pojištění firmy nebo banky – společně dokážou způsobit osamělost a izolaci horší, než by udělal mor.

Naopak zvěst, že se splácí a člověk nějak zvládá, znamená příliv opatrného zájmu. To už i nějaký potomek sdělí, že kdyžtak pomůže s doplatky na léky. Poptá se, jestli něco není potřeba nebo rovnou přivleče tašku s vitamíny – a jako dárek pod stromek nadělí multivitaminovou bombu za pár stovek.

Jenže co když se člověk zrovna hroutí a neví, co dělat, kde se poptat na insolvenční řízení a oddlužení? Nejdřív si sedněte k hromádkám peněz, které máte. Nejlepší by bylo sednout k rozpočtu dřív, než nastane hroucení, ale předpokládejme, že jde o člověka klasicky sebejistého, který „přece všechno zvládne“.

Tak tedy ano, sice zvládnete, ale radši si penízky přepočtěte a POŠLETE alespoň nějakou částku. Nemůžete splácet tisíc, ale pět stovek ano? Šup tam! A pravidelně. Protože pokud se cokoliv stane, bude tu viditelný důkaz, že jste se topili, ale PLATILI. Což vám pomůže, pokud by se věc dostala k soudu. Je to lepší pozice pro jednání s vymahači. Platícího člověka, byť průšviháře, má totiž každý rád. Vzhledem ke špatné vymahatelnosti dluhů dokonce stále raději.

Dalším krokem by měla být dluhová poradna. Oni totiž mají dost informací a možností, jak zadlužení zvládnout. Například mohou vyjednat snížení některých „trestných“ poplatků. Čím dřív se jim svěříte, tím lépe. Jen vzpomeňte, co bylo na začátku: po třech měsících nezaplacení už jste v maléru. On vás nikdo prosit znovu každý měsíc nebude, klidně si myslete, že na vás zapomněli, potom se už nestačíte divit. Tři nezaplacené splátky a dost.

Potom se vraťte k přísnému režimu hospodaření. Aby vám z toho nebylo moc smutno, dejte si termíny. Termíny jsou během roku jako milníky nebo patníky na cestě. Do této doby zvládnu tu malou půjčku, do června mám pokoj od tamté…

Že se vás to netýká? Že v důchodu budete dál pracovat a peněz bude jako slupek i na všechny ty půjčky? Že svou úroveň prostě musíte mít, kdyby na chleba nebylo? Jak myslíte. Polovinu lidí v domově, kterým jsem pomáhala, tvořili lidé pracovití – po náhlém zvratu zdraví. Mrtvice, infarkt, náhlá příhoda břišní. Nebo smrt partnera. Jak logicky odvodíte, mí klienti nezůstali doma, museli do domova pro seniory. Najednou ani pět dětí jednu milovanou mámu nezvládne obstarat. Pročpak asi? Něčeho se bojí? Chrání své rodiny?

Leccos v naší době není jistého, ale mnohé maléry se zvládnout dají. Nesmíme ovšem čekat zázraky a věřit legendám. Takzvané nulové oddlužení například jen tak snadno do zákonů nedorazí. Stále se vyjednávají pravidla, komu ano, komu ne a kdy.  Dřív přijde neštěstí než zázrak a lepší vrabec v hrsti, jenom na to se můžete spolehnout.

Reklama