Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

Velmi mnoho se toho napsalo a namluvilo o fenoménu digitálních médií, jakými jsou internet, chytré telefony, sociální sítě, televize atd. Obecně je mezi veřejností přijímána teze, že příliš dlouhé vysedávání před těmito médii škodí a že některé násilné hry nejsou příliš zdravé pro vyvíjející se mozek dětí a dospívajících. Na druhou stranu jsme denně masírováni hesly o tom, že bez znalosti počítačových technologií a bez orientace na internetu se neobejdeme a že moderní média nemusí jen škodit,  že se pomocí nich dá i dobře vychovávat, že dokážou usnadnit i učení, že jej zrychlují a činí jej více zábavným, a tím i účinnějším.

Německý neurolog a psychiatr Manfred Spitzer se k tématice médií a jejich vlivu na naše životy vyjadřuje z pohledu lékaře jmenovaných oborů svou knihou Digitální demence s podtitulem: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Jeho závěry jsou alarmující. Je prokázáno, že na těchto médiích vzniká zejména v dětském věku velmi snadno závislost, klesá naše schopnost učení, stoupá výskyt poruch pozornosti a máme stále větší problémy s nárůstem násilného chování ve společnosti.

„Digitální média vedou k tomu, že mozek méně používáme, čímž jeho výkonnost klesá. U mladých lidí se tím opožďuje vývoj mozku, jejich duševní výkonnost tedy od počátků zůstává pod úrovní svých schopností.“

Média ovlivňují i naše fyzické zdraví. Lidské tělo není uzpůsobeno tomu, aby strávilo většinu dne v sedě. Ochabují nám svaly, vydáváme méně energie a při tom stále více jíme, což s sebou přináší epidemii obezity a na ni navazujících kardiovaskulárních onemocnění.

Kniha varuje před bezhlavým zaváděním médií do škol jako výukové pomůcky. Do škol jsou zaváděny interaktivní tabule, mnohdy mají studenti povolené pro zápisky používat tablety a další techniku. Je znepokojující, že školy se snaží počítače a další techniku nakupovat stále více s poukazem na údajnou prospěšnost médií ve výuce, aniž by se zajímaly o jejich skutečný účinek a reálný dopad na výuku.

Spitzer uvádí, že doposud ani jedna vědecká studie neprokázala přínos počítačů ve výuce. Bylo např. zkoumáno, jak si stojí v kognitivních dovednostech žáci, kteří mají doma počítač a žáci, kteří jej nemají. Ti, žáci, kteří počítač nevlastní, dosahují lepších výsledků oproti výsledkům  svých „digitalizovaných vrstevníků“.

Dále uvádí, že mladí lidé, kteří mají své účty na sociálních sítích (Twitteru, Facebooku, atd.) mají menší počet reálných přátel než lidé, do těchto sítí nezapojených.

Autor: Ivana Z.
Autor: Ivana Z.

Tato kniha je mimořádně zajímavá především tím, že vychází z vědeckých studií a že snad všechna svá tvrzení má Spitzer doložené. Autor tak s příslovečnou německou důsledností a pečlivostí vychází z prokázaných výsledků doložených v tuzemských (německých) i zahraničních studií. Veškeré použité zdroje jsou uvedeny v závěrečné části knihy a nechybí ani věcný rejstřík.

Kniha je psána poměrně srozumitelným způsobem, i když k jejímu lepšímu pochopení je nezbytné znát alespoň malé základy psychologie, a to především jejich biologických kořenů.

Autor poměrně zuřivě a nekompromisně odmítá „otroctví digitální demence“, nechce však, abychom jsme se„vrátili na stromy a do jeskyně“. Jeho cílem je vyvolat mezinárodní diskuzi na téma vlivu digitalizace na naše životy a především na život našich dětí, které jsou v tomto ohledu mnohem zranitelnější než dospělí. Je si vědom, že bez počítačů by se naše civilizace zhroutila a že v mnohém nám usnadňují práci, ale odmítá, aby se stal počítač středobodem našeho života a aby duševní práci vykonával mozek počítače, a ne mozek lidský.

Autorovi lze vytknout to, že místy působí jeho projev příliš „všeználkovsky“, autoritářsky, nekompromisně a snad lze říci, že až narcisticky hrdě s přehnaným důrazem na vlastní přínos k tématu. Místy se až nechce věřit, že skutečně média tolik ničí naše kognitivní struktury ale i emocionální prožívání. Zdá se to být zveličené, či nadnesené, ale na druhou stranu se autor opírá o odborné studie, a tak publikaci snad lze důvěřovat. Možná, že o některých závěrech čtenář pochybuje právě proto, že tvrzení jsou tak šokující, a přesto průkazná. Navíc sebekriticky přiznávám, že nejsem tak dobře znalá toho, jak funguje náš mozek, a tak nemohu s autorem polemizovat na odborné úrovni. Nejsem ani schopna posoudit renomovanost předkládaných studií, ale jsem si vědoma toho, ostatně jako většina racionálně uvažujících lidí, že média jsou stejná jako oheň: dobrý sluha, ale zlý pán. Měli bychom tedy sebe a své  děti  média naučit ovládat dříve, než média ovládnou nás.

Zmiňovaná kniha není návodem na mediální výchovu, ale mohla by být odrazovým můstkem k tomu, jak se nad digitalizací našich životů alespoň zamyslet.

Kniha vyšla v nakladatelství Host.

Reklama
SDÍLET