Recenze: Desátá síň

Mám moc ráda knihy, kde se střídají časové roviny, kde šarmem a inteligencí vévodí hlavní hrdina na všemi a když jsou ještě navíc okořeněné dávkou tajemna, tak jsem v literárním sedmém nebi a nemusí to být žádné náročné umělecké dílo, úplně se spokojím se čtivým románem bez nějakým přehnaných autorských ambic. Tyto mé požadavky přesně naplňuje Desátá síň.

Desátá síň je román amerického autora Glenna Coopera, který je původní profesí archeolog a lékař. Ozvěny archeologie se silně ozývají celým tímto románem. Hlavní postavou je totiž Luc, který spolu se svým přítelem Hugem objeví ve Francii jeskynní komplex plný fantaskních prehistorických maleb, které svou zdařilostí přinejmenším konkurují Altamiře i jeskyni v Lasacux.

„Jen v samotném ústí jeskyně byly tucty těch nejkrásnějších prehistorických maleb, jaké kdy Luc spatřil – malby zvířat v téměř životní velikosti, provedené jistou a mistrovskou rukou.“

Poslední – 10. síň je pečlivě vymalována rostlinnými motivy, v nichž šikovná paleobotanička Sára, bývalá Lucova přítelkyně, pozná 3 rostliny, které v dané oblasti rostou do dnešních dnů. Z těchto rostlin připraví nápoj, který pošle na chemický rozbor.

desátá síňTolik tvoří v kostce výchozí příběh, který na první pohled vypadá, jako by se kromě vzácného objevu jeskyně zase až nic tak moc významného nestalo. Jeskyně je však objevena na základě mapy, kterou našel Lucův přítel Hugo ve středověkém rukopise z místního kláštera. Tím se obě mužské postavy a nejen ony dostávají do smrtelného nebezpečí. Někdo totiž nechce, aby rukopis ani jeskyně nebyly objeveny. A ten někdo či spíše někteří jsou tomu ochotni zabránit i za cenu nejvyšší. Kolem Luka začínají umírat lidé. Lidé, kteří se přímým i nepřímým způsobem podílejí na jeho archeologickém výzkumu.

Než Lukovi dojde, že úmrtí kolem něj nejsou náhodná, je už skoro pozdě. Začíná velké dobrodružství ve stylu Indiana Jonese.

Příběh ze současnosti je okořeněn událostmi ze středověku, který je vyprávěn prostřednictvím zašifrovaného středověkého rukopisu.

„Byla prolita krev a bude prolita další. Ztratit přítele není snadné. Ztratit bratra je hrozné. Ztratit bratra, který mi byl po téměř dvě stě let přítelem je nesnesitelné. Pochoval jsem tvé ostatky, drahý Nivarde. Kdo pochová mne?“

Román se však noří do minulosti ještě mnohem hlubší, do minulosti, kdy se kolem jeskyně proháněli mamuti a bizoni a spolu s nimi i jejich odvěcí nepřátelé – lidé.

„Tal mával pažemi, aby nabral rychlost, ale rychleji letět nedokázal. Stádo bizonů se rozdělilo. Jedna část zamířila doprava. Druhá doleva. Chtěl také zaútočit, ale nedokázal změnit směr. Letěl sám, letěl nízko a vysoká tráva pláně ho lechtala na nahém těle. Lví muž se stále blížil.“

Všechny tři časové roviny mají dvě společná pojítka – jeskyni a nápoj s překvapivými účinky, který je přiopraven z rostlin, které jsou nakresleny v jeskyni. Je nápoj jen droga nebo se jedná o pravěký nápoj mládí?

Na tuto otázku, ale i to, proč kvůli nápoji a jeskyni umírají už po tisícletí lidé, čtenář nalezne odpověď v závěru knihy.

 Vydal Knižní klub.

Reklama
SDÍLET