Co dělat, když sluch neslouží? Naslouchátko není jediné řešení

Dalším smyslem, který nám stejně jako zrak během pokračujících let staví značné a časté překážky pro běžný život, bývá sluch. Někdy zlobí jedno ucho, jindy obě. Stále méně a málo zřetelně slyšíme, nerozeznáváme jednotlivá slova hovořících.

Mnoho seniorů si postupně navykne spojit slyšené s pohybem úst, takže odezírají a tím částečně vyrovnávají ztrátu sluchu. V minulém článku jsem psala o tom, jak si zrak ve spojení s mozkem zlepšuje své postižení, že podle typických pohybů určíme známou postavu na dálku, i když je rozmazaná. Se sluchem je to podobné. Jestliže se špatně vidícímu po chvilce rozhovoru z tváře, kde na počátku nerozeznal oči a ústa, postupně vyloupne přibližná podoba, hůře slyšící člověk se naučí spojit pohyb rtů se slyšeným. Porozumění trvá, i když hovořící protějšek nemluví příliš hlasitě, případně hlas ztiší.

Je tedy vhodné pro všechny lidi v okolí, aby se naučili během hovoru otáčet k druhé osobě tváří, pamatovali na nutnost ukazovat obličej. Jak se otočíte zády nebo řeknete cosi bokem, jako kdybyste nic neřekli – často nepomůže ani zvýšený hlas.

Co s tím? Víme, že existují naslouchátka, malé elektronické přístroje, které strčíme do ucha a často nejsou vidět. Vyrábějí se dokonce na míru, tedy podle tvaru toho dotyčného ucha a boltce. Jak víme, elektronika se hodně vyvíjí a naslouchátka, na která si někdo stěžoval před deseti lety, jsou již kvalitou nesrovnatelná s tím, co umí přístroje současné.

Přesto jsou tu úskalí, která jsou těžko překonatelná. Především v tom, že lidé očekávají zázraky a jsou rozčarovaní. Do uší se jim totiž nahrne tolik zvuků najednou, že to není příjemné. Proč? Naslouchátka neumí rozlišit, co chceme poslouchat. My totiž dokážeme i v hluku zapojit soustředění na to jediné, co bychom chtěli slyšet – jeden zvuk jednoho motoru, jeden hlas, cokoliv, co nás ve změti zaujme. Elektronika přenese do ucha vše, ta nic neztlumí, nevybere.

Je nutné se naučit sluchátka používat, nepodceňovat rady lékaře. Ano, může z toho bolet hlava, ale lze přece své vnímání cvičit, brát si naslouchátka především tam, kde potřebujeme slyšet. Například venku, mezi lidmi.

Pokud se někdo dívá na televizi nebo poslouchá rádio sám, může si vzít běžná sluchátka, která jsou určena všem, zapojit je do přístroje a nastavit si hlasitost podle sebe. Pokud sleduje TV nebo poslouchá přístroj někdo další, ten již zvuk z přístroje neuslyší, takže společné sledování je problém. Pokud ale jde pouze o společné sledování, jistě se lze dohodnout na utlumení dalších zvuků (tiše sedět společně) a rychle vypnout zvuk reklamy, která doslova zařve i na normálně slyšícího člověka.

Bohužel jsem se setkala s tím, že člen rodiny špatně slyšícího seniora natvrdo mluvil o sobci, který hlukem obtěžuje. Místo, aby se prý učil přivykat naslouchátku, za které rodina dost připlatila, odložil ho a všechno musí řvát tak, že zvuk třese celým domem. Všechny bolí hlava, protože televize jede pořád. Nepomáhají domluvy, vysvětlování, senior si prosazuje své a naopak naschvál pustí něco ještě hlasitěji-a odejde vedle, protože je to opravdu moc i na něj.

Svět ticha je na jednu stranu docela klidný, snad i pohodlný. Člověk si může v klidu přemýšlet o svém. Pokud zvenčí proniknou zvuky netříděné, dohromady spletené a smotané, může to fyzicky zabolet. Někteří lidé mají potíže s tinitem, pískáním, hučením až kousky melodie o různé intenzitě, takže možnost slyšet něco dalšího je příliš nenadchne.

Pro většinu lidí můžeme vyzkoušet audioknihy, které si každý užije jednotlivě, na sluchátkách. Můžeme pouštět písničky, vážnou hudbu, záznamy představení, nabídek je stále víc, včetně internetových. Možná i tohle je cestou, jak sladit vzájemné soužití tam, kde hůře slyšící senior odmítá naslouchátka a ruší ostatní hlasitým poslechem. Pokud mu umožníme smysluplně naplnit den, získáme prostor k vyjednávání. Ostatně pozornost jeho problémům, které jednorázová pomoc v podobě přístroje zázrakem nevyřeší, znamená hodně.

Pojďme si popovídat, mami nebo tati, babi nebo dědo. Jen chvilku, s naslouchátkem. Co všechno slyšíš? I lednici v kuchyni? Zavřeme dveře a okna, budeme poslouchat jen sebe… Nácvikem lze nacvičit soustředění na určitý zdroj zvuku, hlasy osob. Jako vždy jde o společnou práci, společné chvíle, zájem a přemýšlení, co dál.  Ubohá odložená naslouchátka, co stála tisíce navíc, sama o sobě nejsou na vině. Spíše nereálná očekávání, zklamání, malá podpora okolí. Přiznejme si, kdo z nás je tak dobrý, aby se pouze o své vlastní vůli sám cosi učil den za dnem? Přes překážky? Vždy je potřeba někoho dalšího, kdo ocení, pochválí, komu se lze předvést.

Při používání běžných sluchátek k přístrojům se podle nastavení stává, že uniknou (pa)zvuky v nějaké frekvenci, která je ostatním okolo nepříjemná. Běžně to zažíváme u lidí, kteří si na ulici nebo v hromadné dopravě pouštějí nějakou hudbu. Ne vždy je někdo upozorní, že to mají špatně nastavené nebo sluchátka hůře nasazená. Pokud jde o naše blízké, ovlivnit úniky a lépe seřídit přístroj bývá snazší. Nebo prostě seniora můžeme nechat o samotě, ať si svůj program užije.

Poslechové programy z různých médií jsou vhodné také pro lidi se slabým zrakem. K dispozici jsou dnes všemožné literární žánry, cédéčka hudebních těles, záznamy kde čeho. Můžeme také sami nahrát nějaké pozdravy od rodiny a přátel, přivést povídání blízkých jako zvláštní návštěvu tam, kde se fyzicky s naším blízkým nesetkají.

Hůře slyšící lidé totiž často odkládají i mobil, přestože na něm mohou mít nastavenou hlasitost. Nedokáží se dobře soustředit na rozhovor, prý stejně dobře nevědí, co ten druhý povídá. Záznam na médiu si mohou opakovaně přehrát. A mobil se dá použít nadále k prozvonění nebo stručnému sdělení, že je nutná pomoc.

Pokud totiž někdo říká to, co očekáváte, běžné věty o tom, jak se máš a co děláš a přijdu tehdy a v tolik, mnoho lidí porozumí napoprvé. Pokud se rozhovoříte o něčem neočekávaném nebo dlouze vyprávíte, ten druhý snadněji ztratí nit. Lidé, kteří se propadají do ticha, často vyčerpají svou pozornost a soustředění na běžné dorozumívání. Senioři mohou mít problémy se soustředěním, pozorností a pamětí zároveň a tím je možnost opakovaného záznamu důležitější.

Stáří často odpovídá na to, jak jsme se svým tělem a smysly zacházeli během let. Není nutné rezignovat, vzdychat, trpět a nějak to holt doklepat. Naopak! Pokud lze problém řešit a zlepšit svůj každodenní život, proč to nezkusit?

Reklama
SDÍLET