Když někoho opouští citlivost prstů, není, o co stát. Ruce jsou nešikovné, prsty neposlouchají, sklenička propadne rukou, která ji drží. Ruce mohou brnět, často zlobí prsty tři (palec, ukazovák a prostředníček) nebo dva zbylé, v noci může pálit předloktí nebo celá paže až k rameni. Tyto popisované potíže velmi často působí krční páteř, v krajích textilních je zakouší mnoho bývalých přadlen. Mnohé čtenáře zřejmě překvapí, že tím mohou trpět i lidé velmi mladí. S věkem může být pachatelem potíží také nějaký ten rostoucí výrůstek na obratlích krku. Lékař zkouší opichy, doporučuje plavání, cviky. Určitě hodně pomáhá cvičení, lépe naformovaný polštář pod hlavou a krkem, lidé si ráno ruce protřepávají, omývají ve studené vodě.
Trochu se zapomíná na vhodné posezení a výšku pracovní plochy. Nedávno si mi jedna velmi čilá paní stěžovala, že moc dlouho nemůže psát u stolu. Bolely ji ruce, brněly, vypadávala propiska z prstů. A já si až později uvědomila, že u stejného stolu jsem si připadala jako prcek, co by měl mít na židli polštář. Paní přitom byla ještě o něco menší, než já! Manžel mohutnějšího vzrůstu tohle poznat nemohl.
Velmi často ruce ztrácejí cit prstů kvůli otokům, zhorší ho samozřejmě různá ochrnutí, hlavně po mrtvici. Někomu se ruce roztřesou právě ve chvíli nějak důležité, třeba u jídla nebo toho zapeklitého podepisování. Zbytečné, avšak poměrně časté je postupné snižování citu v prstech a celkové šikovnosti tam, kde člověk přestává mít důvod rukama cokoliv dělat. Jenom sedí, kouká, nic nedělá.
Nesmíme vynechat ani nadšené pracanty, co se ráchali ve vodách různě horkých, studených, pracovali bez rukavic, věšeli prádlo za mrazu a vyváděli další „nutné“ kousky. Prostě to jinak nešlo, mysleli si, na dobré rady nedbali. Dnes mají prsty pokroucené revmatismem a dalšími radostmi, denně překonávají bolesti i naštvání na svou neschopnost.
Proto je nutné snažit se prsty a ruce zaměstnat, ošetřit svou ochabující možnost jejich spolehlivosti. Ano, leckdy jde o náročný celkový stav, ale pokud si někdo marně láme hlavu nad tím, k čemu by mu ruce byly, když stejně nemůže pomoci s vařením, úklidem, oblékáním a podobně, stačí jako argument to hodně důležité: Peníze.
Snažte se udržet schopnost podpisu a nevzdávejte se mobilu
Udržet si schopnost podpisu, pokud mám hlavu jasnou, je velice základní potřebou, to jistě uzná každý. Setkávám se s tím, že se lidé bez váhání svěří, že se nepodepsali celé týdny, rukou si nedělají poznámky, neví, co by si mohli zapisovat.
Já naopak věřím, že většina lidí, pokud si udrží nebo obnoví schopnost podpisu, dokáže „vládnout svým věcem“ a právě tím se mohou cítit důstojněji a plnoprávní, i když jsou hodně závislí na okolí.
„A to já už všechno nechala na holce,“ řekne babička. Některý senior si ani nevěří, že by ještě podpis svedl. Sami jsou překvapeni, že to jde, ba i ti s třesoucí se rukou. Někomu totiž stačí jen něčím prstem přidržet podepisující ruku na hřbetu (lehkým přitlačením), jinému pomůžete prsty dvěma nebo více a silněji.
Málokoho asi překvapí, že velmi spokojení bývají s možností podpisu lidé, kteří byli v životě podceňováni, vysmíváni nebo tajili svou malou gramotnost. Pokud jsem kdy trvala na podpisech a vracela tím důležitost „vlády nad záležitostmi,“ právě takoví lidé velmi očividně nabývali sebejistoty i tam, kde smutně váhali, že přece mají opatrovníka. Ve chvíli našeho jednání byli a jsou právě oni mými klienty, oni jsou těmi důležitými a na nich záleží – my dva víme, že proběhlo něco pro nás zásadního a stvrzujeme to podpisem. I kdyby šlo o jediné písmenko jména jinak negramotné paní, je prostě skvělá.
On je totiž rozdíl mít na úřady a podpisy lidi, ale vědět, že pokud bude něco nutného, postarám se o sebe, podepíšu, co potřebuji. A něco jiného vzdát se rozhodování o sobě a jenom slyšet, že za mne to či ono vyřídili. Což často svádí okolí k tomu, že z toho stejně dotyčný moc nemá, nezajímá se – a můžeme pomlčet, případně cosi změnit bez něho. Sám sebe nechat spadnout do úplné závislosti na druhém, když to není nutné, nýbrž pouze pohodlné, to je, oč tu také běží.
Podobně důležité jsou prsty kvůli dnešnímu telefonování. Kolik jsem již potkala seniorů, kteří se mobilu vzdali? Volá za ně kdosi jiný, i když mají dobrý sluch a třeba i oči – kdosi jiný mačká tlačítka. To znamená, že někdo jiný má kontrolu nad tím, že si chceme popovídat s kamarádkou, postěžovat si nebo dokonce potřebujeme nějakou pomoc, když zjistíme, že se nám na péči nebo chování okolí cosi nelíbí. Přitom senior telefon zvládne i člověk málo šikovný. Nemohoucí prsty nás mohou odkázat do naprosté závislosti – a jak říkám, často kvůli počáteční pohodlnosti a velmi zbytečně.
Hrajte si s vnoučaty, párejte, malujte, skládejte, škubejte a tvořte
Jemnou motoriku nám pomůže udržet, rozvinout nebo navrátit mnoho technik. Mají společné jedno, totiž právě dělání rukama a prsty. Vedle tohoto základního požadavku se jako u všech nácvikových činností objevuje zásadní požadavek na pravidelnost a dělání společné. Tedy nejen drezúra a přihlížení (teď si budeš hezky cvičit prsty, tady máš pastelky a omalovánky, zítra to zkontroluju), ale být s tím člověkem, dát mu svou pozornost a čas – potom můžete dělat cokoliv. Párat a trhat hadry, škubat papír, mačkat ho do koule, kreslit, malovat, psát poznámky do kalendáře, hníst těstovou kuličku, dělat třeba vizovické figurky… Můžete přitom předčítat, poslouchat hudbu. Dobré jsou i různé skládačky, od puzzle po prostorové hlavolamy.
Vnoučata jsou skvělý vynález (nebo pravnoučata), protože mají dost trpělivosti a nadšení. Navíc si senior může právě s nimi vyzkoušet cosi zajímavého, na co sám celý život neměl čas ani pomyšlení. On sám bude kreslení a malování odmítat, není přece děcko, ale když opraví divný ocásek kočičky nebo pejska na výkresu mrněte, je to jiná. I talenty můžete objevit. Samozřejmě pomáhají i klasické ruční práce, ale to je závislé také na zraku.
Že si může s rukama pohrát i pán, roztřesený tak, že se mu špatně jedlo, jsem také viděla – a kolegyně z oboru mi potvrdily, že nebyl výjimkou. Zkrátka dělal plochým štětcem dlouhé rovné pruhy barvou, natíral kartony a ostatní na ně potom mohli lepit koláže, vyráběli jsme desky na časopisy a podobně. Dlouhé tahy zkrátka dobře jdou mnohým lidem s parkinsonským třesem, abych byla přesnější.
U pána, který celý život pracoval se dřevem, těžce a bohužel jen v lese, jsem nijak nevěděla, co poradit. Nemohl z domu a na vyřezávání si netroufal. On prostě není na jemnou práci, ani by ho nebavila. Nakonec to vyřešil zeť. Pilně pánovi vozí použité lísky z obchodů a pán je pomaličku rozebírá na prkýnka, na topení. Je užitečný, potřebuje i nějakou sílu, nářadí, a když ho rodina posadí na dvůr, spokojeně občas kouká, kde co lítá.
Obyčejné listování časopisy a knihami také leccos udělá, jenže lidé, jak již jsme probírali, ztrácejí soustředění, sluch a zrak, takže knihy zklamaně odkládají. Barevné časopisy na různá témata včetně těch „solidnějších“ typu Lidé a země nebo zaměřených zájmově, nám nenápadně prokazují velkou službu.
Pokud se lidé cítí nemožní, mají strach, že rozbijí nádobí, a odstrkují od sebe jakoukoliv činnost, která by je trápila připomenutím jejich nemohoucnosti, zapadnou do bludného kruhu. Na jedné straně netuší, že si mohou jemnou motoriku udržet, případně mnohé činnosti vzdají, protože pan doktor řekl, že se stářím holt nic nenadělají, na straně druhé si do hlavy nacpou pocit vlastní neschopnosti. Kdo se podceňuje, nabádá okolí k tomu, aby byl právě takto viděn.
„Ale mami, babi, dědo, co to vyvádíš, tohle přece nezvládneš…“
Malá nápověda pro lidi, kteří se pro třes prstů stydí jíst před ostatními.
Nepotřebují „dědovu mísu.“ Když prostě vezmou řízek do ruky a ukousnou, budou jen moderní. Protože nové trendy v péči o lidi postižené praví, že když se někdo chce najíst sám, má se mu to umožnit. Nejedí snad cizinci v restauraci naše knedlíky jako pečivo? Šup do ruky a namáčet v omáčce? Polévka se může jíst lžicí, máme jich různé druhy, ale také se po vybrání nudlí a zeleniny může tekutina z misky vypít – třeba jako ty asijské.
Bojí se někdo bryndání? Budiž, ale co decentně zastrčený ubrousek u krku jako má elegantní Hercul Poirot a další ve filmu? Prostě jen budete kopírovat vyšší společnost. Tytéž trendy dodávají, že k dobrému jídlu patří sklo a porcelán. Umělohmotné misky a hrnky jsou sice lehké, ale nemělo by se to s nimi přehánět. I člověk s demencí pozná, že má hezké nádobí a prostředí. On si totiž připomene staré časy a v jejich duchu je opatrný, soustředí se. Pokud přece jenom něco upustí nebo rozbije? Ptejme se potom, co je víc – dobrý pocit člověka nebo předmět, i když měl „duši?“
Nakonec ještě příběh o kouzelné paní
Je jí devadesát pět, nadělala se v životě ažaž, bez vůle by prý ráno ani nevstala. A tak si protáhne ještě na posteli nohy, pomalu se posadí, zacvičí pažemi a hlavně rameny jako sokolka, obleče se – podprsenku si, prosím, zapne vzadu jako mladá. Ramena prý bolí, ale to by bylo, aby to nešlo!
Má však veliké, nepřekonatelné trápení. Ona se totiž stydí častěji chodit z bytu. Je zvyklá si i oči malinko namalovat, popadne chodítko, sjede výtahem pro oběd – a oni si všichni kolem špitají a koukají se po ní, jako kdyby dělala ostudu! Paní se sice pořád snaží chodit a hýbat, ale jak na té chodbě sedává soudná lavice, má naše paní pocit, že se chová nedobře, že tak starý člověk jako ona nemá ostatní provokovat!
Navíc nemá vlasy úplně šedivé, jen prokvetlé, tak je prý za parádnici a snad se to ani nehodí. Řekla jsem jí, že spíš má být všem těm holkám osmdesátiletým vzorem, možná ji při onom špitání ve skutečnosti obdivují, vždyť je tu nejstarší! Pokud ne, jejich problém. Tak ať se nenechá omezovat a se synem, nebo ještě líp, s pečovatelkou, vyrazí do parku vedle. Zaplatí si ji z příspěvku a ještě si popovídají. Ženská aspoň zná spoustu novinek. Kousek odtud se dnes dá posedět u kafíčka, hezky se tu opravily domy, není důvod posedávat v garsonce.
Podle toho, jak paní zasvítily oči, určitě se brzy vydá obhlédnout situaci.
