Bezstarostná jízda

„Čau, lásko, za chvíli jsem u tebe.“

Ťuknutím do displeje ukončil hovor, odložil mobil a nastavil v GPS cíl své cesty.

Nastartoval motor a usmál se. Těší se. Nepředstavitelně se těší!!!

Bílé auto, bílý svetr a bílý sníh. Měl rád bílou barvu. Čistou, průhlednou, jasnou a pozitivní. Ostatní barvy byly zavádějící, ke každé patřily emoce, některé zaváněly dokonce tajemstvím a on měl tajemství rád nanejvýš na filmovém plátně. V životě měl rád jasno a přehled.

Byl červen, proto sníh chyběl. Měl jen bílé auto a bílý svetr. Ale hlavu měl jasnou. Ukončil pracovní týden přetavením chaosu v řád několika chytrých tabulek. Miloval tabulky, miloval počítače, miloval techniku. Civilizace dvacátého prvního století byla civilizací světla a řádu. Pokud měl člověk intelekt, vzdělání a nebál se pracovat.

Jeho bílé auto zamířilo na jih, přesně podle pokynů GPS. Cesta po dálnici ubíhala rychle, zastavoval v přesně určených intervalech, pil kávu, jedl pečivo. Cíl jeho cesty, malý alpský hotel, se přibližoval.

Pohlédl na své drahé hodinky s bílým řemínkem. Přitlačil plynový pedál k podlaze. Chtěl dojet ještě za světla.

Myslel na Alenu, která na něj čeká v alpském hotelu, myslel na víkend, který ho čeká, myslel na hory a čistý vzduch. Pravidelně svůj organizmus zbavoval jedů pobytem v Alpách, civilizovaných a impozantních velehorách. Alpy ho fascinovaly hladkostí a čistotou, trochu děsily, trochu provokovaly, jejich krása ho téměř dusila. Nesnášel malebnost českých pohoří, tu měkkost a pohodlnost Krkonoš či Beskyd, ani drsný smutek Šumavy a Jeseníků. Příliš mnoho citu všude, kam se podíval. Alpy byly jiné. Hrdé, jasné, silné. Jako on sám.

Usmál se.

Jeho milované velehory ho přivítaly vlídným počasím. Skalnaté vrcholky se leskly v pozdně odpoledním slunci a slibovaly přívětivý následující den.

Dle pokynů GPS sjel z dálnice na komunikaci nižší kategorie.

Jeho cíl se magicky blížil. Cítil se už v sauně, bazénu a následně v posteli. S Alenou.

GPS ho poslala opět na silnici nižší kategorie. Odbočil.

Zatoužil po Aleně tak silně, že zauvažoval o sňatku. Zarazil se. Byla Alena opravdu tak výjimečná?

GPS ho znovu poslala na komunikaci nižší kategorie. Znovu odbočil.

Všechny jeho přítelkyně byly světlovlasé, štíhlé, dobře udržované a poměrně vzdělané. Se všemi byl v Alpách, v Karibiku, na… O sňatku uvažoval poprvé. Stárne?

GPS ho znovu svedla z komunikace. Pod koly auta zaskřípalo kamení. Zarazil se. Cesta se zužovala.

„Pokračujte stále rovně po této komunikaci,“ nabádala ho GPS.

Pokračoval stále rovně, ale trochu zpomalil a pohlédl na sebe do zpětného zrcátka. Tvář, kterou v něm viděl, mu připadala už několik let stejná. Neměnná, zakonzervovaná v přehledném luxusu. Proč ale zauvažoval o sňatku? Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on bude někdy toužit po něčem jiném než po rychlé jízdě, exotice a penězích.

Cesta před ním se zúžila.

Probral se.

Tohle nemůže být cesta, tohle je…

Zastavil.

Otevřel dveře a zaklel.

Jeho vůz stál nad propastí.

„Pokračujte stále rovně po této komunikaci,“ nabádala ho GPS.

„Ty krávo!“ zařval. „Přede mnou je propast!“

Co teď?

Naprosto nechápal, jak se do této situace dostal. Neznámý terén… Měl přece GPS…

Je schopen vycouvat?

Rozhlédl se kolem sebe.

To nedám, přiznal si zdrceně.

Jak se mi tohle mohlo stát?

Na co jsem myslel?

Sňatek, vybavil si náhle.

Kreténe, oslovil se.

Zalovil v přední přihrádce auta. Někde by tam měla být informační příručka s důležitými kontakty. Po chvíli přehrabování ji objevil.

Ještě aby tak nebyl signál, pomyslel si.

S úzkostí pohlédl na mobil. Objevil na něm symbol silného signálu. Uklidnil se.

Dokonalou angličtinou prostřednictvím mobilu popsal komusi na čísle uvedeném v informační příručce svou situaci, ukončil hovor a pak ukázněně čekal, co přijde. Zanedlouho zachytil zvuk prozrazující blížící se civilizaci. Vzápětí se nad ním objevila helikoptéra. Vycvičení muži během několika desítek minut zabezpečili jeho i bílé auto.

Když seděl zabalený v dece a popíjel z kelímku čaj, cítil, že se celý třese. Nedokázal vysvětlit, jak se dostal do téhle situace.

„My GPS,“ opakoval stále dokola.

Sám sebe ale viděl jako dokonalého idiota. Vždyť jen idiot může věřit tomu, že stezka nad srázem ho může někam bezpečně dovést.

„Ten chlap musí být bravurní řidič,“ zaslechl za sebou. „Dojet tak daleko a nezřítit se…“

Dva záchranáři hleděli před sebe a nevěřícně kroutili hlavami.

Bože, vydechl v duchu.

Na skále nad ním seděl jeho strážný anděl a rovnal si pocuchaná křídla. GPS mlčela. Rovnala si tabulku pro instrukce na další cestu.

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET